Lilie se přirozeně rozmnožují jednak generativně, pohlavně, t. zn. Semeny, jednak vegetativně, nepohlavně, tj. pacibulkami, které vznikají na odlomených šupinách, v paždích listů, nebo v lodyžních kořenech nad cibulí, a pak novými cibulemi založenými vedle původní.
Některé druhy se množí převážně semeny (l. pumilum, L. callosum), jiné spíše vegetativně, jako např. L. hansonii. Pacibulkami, které se vyvíjejí v paždích listů, se množí L. bulbiferum a běžné triploidní odrůdy L. tigrinum.
Ve šlechtitelské praxi se využívají oba způsoby množení a podle nich rozeznáváme, jako u všech rostlin, dvojí typ výpěstků:
a) klon – skupina rostlin množená vegetativně, pocházející z jedné rostliny, a úplně shodná s původní mateřskou rostlinou;
b) kmen (strain, grex) – skupina rostlin množená semeny a pokud možno podobná rodičům, nebývá však úplně shodná.
Množení generativní
Při množení generativním výsevem semen lilií do hrnků, misek nebo bedniček naplněných propustnou zemí. Dobře vyhovuje:
Jemně prosátý starý kompost …………………………………… 3 díly
Hrubý písek ………………………………………………………… 2 díly
Drcený rašeliník …………………………………………………… 1 díl
Drobné kousky dřevěného uhlí (velikosti hrachu) ……………… 1 díl
Směs je výhodné zahřát asi na 180°C, popřípadě propařit. Teploty nad 110°C nejsou vhodné („pražení“). Místo rašeliníku se dá použít i jakákoliv granulovaná porézní umělá hmota, např. pěněný polytén promytý horkou vodou (pozor však při přehřívání).
Do sterilná´ích nádob (přehřátých, u dřevěných bedniček uvnitř ožehnutých a u nádob z neporézní umělé hmoty aspoň vypláchnutých chloraminem, roztokem hypermanganu apod.) dáváme na dnoslabou vrstvu střípků nebo drobného štěrku jako drenáž, pak položíme slabou vrstvičku rašeliníku a nasypeme asi 8 cm popsané půdy. Na ni pak dáme asi 0,5 cm vrstvu čistého písku nebo rceného rašeliníku, na který vyséváme semena do řádků vzdálených asi 2-3 cm; mezi semeny dodržujeme také přibližně tuto vzdálenost. Semena zasypeme vrstvou písku, nejlépe křemičitého sklářského, nebo zemí, vyšší než ½ cm. výsev vydatně pokropíme jemnou mlhovkou nebo necháme nasát vodu spodem; pokud nemáme zajištěný slabý dohled, přikryjeme misku sklem, papírem nebo folií z umělé hmoty, aby půda rychle nevysychla. Je však třeba dávat pozor na přílišné zvýšení teploty pod sklem za slunečných dnů. Pro udržení stejnoměrné mírné vlhkosti je také dobře nakrýt povrch misky asi 0,5 cm vrstvičkou expandovaného vermikulitu, prosátého jemného koksu nebo cihlové drti – vše důkladné promyté horkou vodou. V nouzi stačí i kamínky asi velikosti hrachu. Semenáčky mezi jednotlivými zrny krycí vrstvy snadno prorážejí a povrch půdy se lehce udržuje v čistotě.
Při hustším výsevu je nutné semenáčky přepíchat, jakmile začnou vytvářet první pravý list. Nesmjí se jim však poškodit jemné kořínky, proto je výhodnější ponechat je v misce celé růstové období, což je nutné u lilií, které klíčí hypogeicky.
Do volné půdy vysazujeme většinu semenáčků raději na jaře, v březnu nebo v dubnu; když vyraší, chráníme je před pozdními mrazíky a později proti prudkému slunci. Podzimní výsadba někdy nepostačí před příchodem mrazu dobře zakořenit, výhradně na podzim se sázejí pouze semenáče kavkazských a amerických druhů, kterým jarní přesazování příliš narušuje růstový cyklus. Tyto druhy také nepřepichujeme, ale necháme je ve výsevní misce aspoň dva roky.
Výsevy přímo do volné půdy jsou sice možné, ale nejde-li o nejběžnější druhy, kde nezáleží na velkých ztrátách, v našem podnebí je nedoporučujeme. Nechcem-li rostliny rozsazovat, musíme semena rozsévat řídce a pak i tento způsob potřebuje velkou plochu záhonů. Lepší výsledky dává výsev dio studených pařenišť.
Všechny lilie však neklíčí stejným způsobem, a proto při pěstování ze semen musíme jejich chování znát, abychom předčasně nerušili „nevzešlé“ výsevy.
Podle typu klíčení můžeme lilie rozdělit do dvou skupin, které podle rychlosti klíčení dělíme ještě dále:
rychle (skupina 1)
a) epigeicky klíčící lilie pomalu (skupina 2)
velmi pomalu (skupina 3)
rychle (skupina 4)
b) hypogeicky klíčící lilie
pomalu (skupina 5)
lilie, které klíčí epigeicky, rychle, vzcházejí při teplotě 18-20°C většinou za 3-6 týdnů po vysetí. Jako první vyráží na zem vlásničkovitá, úzká, zelená děloha, která často nese na konci hnědý obal semene. Teprve později se objevují pravéé listy, které vyrážejí v různých intervalech, a to u běžných druhů, jako je L. regale, přibližně každé tři až čtyři týdny (skupina 1).
Tyto lilie vyséváme ve skleníku koncem ledna nebo v únoru, doma koncem března a v dubnu, abychom semenáčky mohli co nejdříve vynést ven – v místnosti totiž trpí nedostatkem světla.
Lilie patřící do této skupiny kvetou průměrně třetí rok po výsevu. Nejrychleji se vyvíjejí semenáče L. formosanum, L. longiflorum a jejich kříženci – ve skleníku při časném výsevu vykvétají některé již za 10 měsíců. Druhý rok kvete velká část semenáčků L. pumilum a L. regale.
Epigeicky, ale opožděně klíčící druhy vzcházejí z jarního výsevu většinou v srpnu nebo v září, po přejití letních veder. Tak se chová například L. candidum, L. henryi, L. canniolicum, L. chalcedonicum, L. pyrenaicum a některé „Aurelian hybridy“. Výhodnější proto je vysévat semena těchto lilií na podzim, ihned po sklizení. Klíčí pak brzy z jara (skupina 2).
Velmi opožděně, po přejití dvou období chladu, klíčí epigeicky druhy příbuzného rodu Cardiocrinum LINDL. Jejich semena vyséváme do velmi propustné půdy se sekaným rašeliníkem a listovkou pozdě na podzim nebo v zimě. Na květ čekáme 7-10 let, zato však semenáče jsou lepší než rostliny získané z dceřiných cibulek (skupina 3).
Lilie, které klíčí hypogeicky, vzcházejí při teplotě asi 20°C během dvou až tří měsíců, nadzemní růst je však patrný až v následujícím roce (skupina 5). U těchto lilií je děloha přeměněna v různě dlouhý nezelený výrůstek, který vůbec nevyráží nad povrch půdy. Průměrná délke výrůstku – radiculu – je dosti typická pro daný druh. Na jeho konci se vytvoří drobná cibulka, ze které teprve po zakořenění a přetrvání období chladna vyráží nad zem první pravý lístek. Semena pomalu klíčících druhů však mohou někdy vyrazit list rychle, vyséváme-li je ihned po uzrání nebo dokonce neúplně zralá, dříve než vyschnou. Tato metoda se osvědčila zvláště u L. speciosum a jejích kříženců.
Semena hypogeicky klíčících druhů vyséváme v červnu nebo v červenci – první lístek pak vyrazí na jaře následujícího roku. Výjimkou jsou L. parryi, L. speciosum var. gloriosoides a často i L. martagon var. album, které mohou vytvořit první lístek ještě v tom roce, kdy byly vysety (skupina 4).
U hypogeicky klíčících lilií nikdy neklíčí všechny živá semena současně. Určité procento jich vyríží až v následujícím roce a ojedinělá ještě ve třetím roce po vysetí.
Abychom ušetřili čas a místo v pařeništi nebo ve skleníku, můžeme využít poznatek, že semenáče hypogeicky klíčících druhů lilií nepotřebují ke svému vývoji do období nadzemního růstu tak dlouhou dobu tepla a chladu, jakou mají od červnového výsevu do následujícícho jara. Proto vytvoříme „umělé“ léto a „umělou“ zimu. Semena v mírně vlhkém prostředí (písku, rašeliníku) vystavíe na dva až tři měsíce působení tepla – asi 20°C, pak na devět ža dvanáct týdnů chladu – mezi 2 až 5°C, a znovu, už na trvalo, je umístíme do tepla. Procento semen, které vyklíčí, je při tomto postupu značné, musí mít ovšem dostatek vzduchu.
Vlastní provedení javorizace může být různé. Nejčastěji se semena smíší se sterilním navlhčeným pískem, expandovaným vermikulitem, drceným rašeliníkem, granulovaným polystyrénem, hrubě rozemletou pemzou nebo v nouzi i jemně tlučeným koksem a nasypou se do sklenice nebo sáčku z umělé hmoty. Uzavřená nádoba se postaví na teplé místo (poličku v kuchyni, parapet nad ústředním topením apod.). Průhledným obalem vidíme, kolik semen u stěn klíčí a tvoří drobnou cibulku. Jsou-li nádoby vystaveny světlu, stává se často, že z drobné cibulky vyraší zelený lístek dříve než kořínek; není to jev škodlivý, jde pouze o stimulaci růstu listů světlem, ke které při normálním výsevu pod zemí nedochází. Po vytvoření drobných cibulek přeneseme nádobu buď do nevytápěné místnosti, nebo do chladničky. Často doporučované přemrznutí je zákrok drastický a jsou zbytečné velké ztráty. Nádobu občas kontrolujeme a větráme.
Po uvedených 2-3 měsících přeneseme nádoby opět do tepla, kde se zpravidla počtou teprve vyvíjet na většině cibulek první listy. To je pokynem k pečlivému vybrání drobných cibulek a k jejich rozsázení do misky nebo do bedničky asi 2-3 cm od sebe. Tam je ponecháme asi dvě vegetační období; zvláště americké druhy v mládí špatně snášejí přesazování.
J. R. Baggett popsal jiný, ještě rychlejší způsob. Jakmile klíčící semena L. auratum vytvořila drobné cibulky (asi za měsíc po výsevu), umístil semenáčky do Petriho misky s vodou (na světle), kde asi 50% rostlinek vyrašily listy bez předchozího prochlazení. Zde jde zřejmě o podnícení nadzemného růstu světlem, kombinované možná s vyplavením inhibitorů, které brzdí vývoj listů. Při normálním výsevu a při běžně prováděné javorizaci by působení těchto inhibitorů bylo rušeno jen chladem.
Hypogeicky klíčící druhy lilií rostou pomaleji než druhy klíčící epigeicky. Za celý první rok vytvoří často jen dva lístky; ztratí-li je, vyrazí nové většinou až v dalším vegetačním období. Na první květ musíme čekat nejméně čtyři roky, většinou pět a často až sedm let (jako u některých kříženců L. japonicum).
Množení vegetativní
Při rozmnožování jednoho křížence v klon, tj. skupinu totožnou s výchozí rostlinou, musíme použít vegetativní způsob množení.
Přirozený přírůstek dělením cibulí a tvorbou drobných cibulek na podzemní části lodyhy nad hlavní cibulí je poměrně malý. Vývin většího množství těchto cibulek je možné podnítit vyštípáním poupat nebo vytržením odhlávkované lodyhy z cibulek během vegetace. Lodyhu s nepoškozenými jednoletými kořeny pak vsadíme šikmo na zastíněné místo a v lodyžních kořenech se obvykle vyvine několik drobných cibulek. Původní cibule ovšem ztrátou lodyhy ztratí možnost výživy pro daný rok, zastavuje růst a pro další období je značně oslabená.
Lepší výsledky dává pěstování z pacibulek, které se vyvíjejí v paždí listů některých druhů (L. tigrinum, L. bulbiferum, L. sargantiae a L. sulphureum) a jejich kříženců. Pacibulky sbíráme v době, kdy samy začnou opadávat, a sázíme je asi 2 cm hluboko do nádob, pařenišť nebo i do volné půdy. Zelené pacibulky L. bulbiferum vytvoří listy ještě na podzim téhož roku, červenohnědé pacibulky L. tigrinum vyrážejí až v roce následujícím, ačkoliv zakoření během několika týdnů. Podobné pacibulky se někdy vyvíjejí na dolní části lodyhy i u druhů, které je normálně netvoří, jako např. u L. longiflorum, L. auratum a L. speciosum a jejich kříženců. Nejčastěji, ačkoliv ne vždy, se tvoří u semenáčů, které již mají lodyhu, ale ještě nekvetou, nebo u rostlin, jež během vegetace ztratily horní část lodyhy. Tvorbu pacibulek je možné podnítit odhlávkováním lodyhy nebo jejím ohnutím (také položením hrnku), popřípadě přihrnutím spodní části lodyhy zeminou nebo rašeliníkem. I normálně kvetoucí rostliny však často vytvoří 2-3 pacibulky, a to v paždích spodních listů, nejčastěji ovšem až po jejich ztrátě.
Jednoduchým způsobem množení, který však nelze vždy použít, jsou listové řízky. Jednotlivé listy odlomíme od lodyhy, zakrátíme „patku“, napícháme je asi jednou třetinou délky trochu šikmo do vlhkého písku a umístíme je do množárny. Na bázi listů se za několik týdnů vytvoří při 23 – 25°C cibulky. Tento způsob se zvláště používá pro množení L. longiflorum.
Nejproduktivnější a nejlepší běžně používaný způsob vegetativního množení je množení šupin. V podstatě jde o obdobu listových řízků. Tuto metodu zavedl do praxe již koncem 20. let známý pěstitel dr. Griffiths. Vlastní postup záleží v tom, že se z cibule lilie pozorně odláme čtvrtina až třetina všech šupin (celých, se spodní částí), které se po zasypání dřevným uhlím nebo práškovým fungicidem zapíchají do mírně vlhkého písku a chovají v teple. Rána na spodní části šupiny se zhojí kalusem, z něhož vyroste jedna nebo několik drobných cibulek. Tyto cibulky se nejlépe vyvíjejí, odeberme-li šupiny v době květu rostliny. Cibuli stačí odhrabat z jedné strany a po odlámání šupin a dezinfikování ji opět zahrnout. Nejčastěji však odlamujeme šupiny na podzim při přesazování lilií. Cibulky se tvoří téměř výlučně na spodní části šupiny, proto je důležité odlomit šupinu celou. Někdy však vyrostou pacibulky i na poraněných hranách nebo dokonce na ploše šupiny, popřípadě na každé z rozlámaných částí, jako např. u zaškrcovaných šupin typu L. pardalinum. Cibulky se při teplotě asi 20°C vyvíjejí na různě dlouhou dobu – podle druhu lilie (nejrychleji asi za 3 týdny např. u cv. ´Destiny´a „Mid-Century hybridů“, nejpomaleji např u L. speciosum, L. auratum a jejich kříženců).
Způsoby zakládání šupin jsou v podstatě dva.
Při prvním způsobu se do bedničky s vrstvou střepů nebo štěrku na dně dá vrstvička rašeliníku, pak asi 5 cm kypré, přepařené země (jako pro výsevy) a na ni 2 cm sterilního písku, který může být smíšen s drceným rašeliníkem. Do této vrstvy se zapíchají asi 3 cm od sebe šupiny špičkou vzhůru a obvykle trochu šikmo; na poloze však příliš nezáleží. Šupiny se mohou, ale nemusí zasypat sterilním pískem až ke špičce. Obsah bedničky se zavlaží mlhovkou, bednička se těsně přikryje a umístí do teploty 18 – 20°C. vytvořené pacibulky prokoření do spodní živné půdy, a jakmile vyrostou první listy, postaví se bedničky na světlo. Mladé rostliny se v nich mohou pěstovat bez přesazení celý první rok.
Druhý způsob je podobný postupu při předkličování hypogeicky klíčících semen. Odlámané šupiny zaprášené antiseptikem se promísí se slabě navlhčeným sterilním pískem, drceným rašeliníkem, perlitem, vermikulitem, drobně mletou pemzou nebo jinou sterilní porézní hmotou a nasypou se do sklenic nebo sáčků z umělé hmoty, které se po uzavření umístí na teplé místo (18 – 22°C)- občas se kontroluje, zda obsah nevyschl nebo nepodléhí chorobám, a také se větrá. Průhledným obalem je vývoj pacibulek i jejich zakořeňování dobře patrné.jakmil epočnou pacibulky vyrážet listy, vysadíme je do bedniček s kyprou zemí. Listy se někdy vyvinou až po prochlazení cibulek – proto je vhodné jak bedničky, tak i sáčky s cibulkami umístit na jeden až dva měsíce do chladna (asi 5°C). po přenesení do tepla se pak listy začnou vyvíjet většinou hromadně během 2-3 týdnů.
Zakládání šupin přímo do volné půdy není nemožné, lze je však použít spíše v teplejším klimatu, než jaké je u nás. Při tomto způsobu bývají šupiny napadány nekontrolovatelným počtem škůdců nebo chorobami, a to i v pařeništi, čímž vznikají ztráty.
Tímto jednoduchým způsobem si můžeme snadno namnožit klony žádaných jedinců z vlastních semenáčů nebo z koupených rostlin. Nevýhodou této metody je, že z nemocné (virózní) cibule dostáváme opět jen nemocné potomstvo, jako ostatně u každého vegetativního množení.
