Lilium henryi BAK. (bar. tab. XVI/5) má na tmavě stínované lodyze, která je vysoká 150 – 200 cm a u základního typu se obloukovitě ohýbá, šedavě temně zelené, dosti široké, kopinaté listy, které se pod květenstvím velmi nápadně zkracují. Široké hroznovité květenství se skládá ze světle oranžových turbanovitých květů na dlouhých stopkách. Druhotná poupata nejsou výjimkou. Květy nevoní a mají ve středu kolem nektarií výrazné výrůstky dlouhé 6-7 mm, tzv. papily. Tečkování nebo spíše čárkování je rezavě hnědé, ke středu hustší. Okraje okvětních lístků jsou zvlněné. Kvete v srpnu. Ze semen vzchází epigeicky, pomalu. Většina rostlin však je do značné míry autosterilní. semenáče – nápadné velmi širokými tupými listy – vykvétají třetí rok. Cibule je velká, průměru až 12 cm, temně rudohnědá, složená z masitých velkých šupin. V bohatých lodyžních kořenech se vytvářejí hojné pacibulky. V přírodě roste v jižní Číně, podle popisu hlavně ve štěrbinách skal. Tím je snad možné vysvětlit převislý typ růstu.
Var. citronům hort ., A. M. 1936, je velmi hezká lilie, odpovídající vzhledem základnímu typu; květy jsou však citrónově žluté a téměř bez teček.
Var. erectum hort. Je vzpřímeně rostoucí lilie, obvykle trochu nižší a s menšími a sytěji oranžovými květy než základní typ.
Všechny variety L. henryi byly použity při vypěstování hybridů typu L. X aurelianense. Tzv. „Henryi hybridy“ jsou „Aurelian hybridy“ znovu zkřížené s některou z forem L. henryi.
L. henryi vápník v půdě nejen snáší, ale přímo vyžaduje. Na rašelinných, kyselých půdách roste špatně a postupně degeneruje. Jinak je to velmi odolná rostlinajak proti chorobám, tak proti mrazu. Cibuli sázíme 10 – 12 cm hluboko.
L. henryi je pro svou nenáročnost a pozdní kvetení velmi vhodná pro zahrady a parky, kde se uplatní jako solitéra, i když je dnes vytlačována svými kříženci, které mají větší a bohatší škálu barev.
