Historie pěstování a zeměpisné rozšíření

Historii tulipánů musíme rozdělit na historii zahradních tulipánů a historii planě rostoucích druhů.
Zahradní tulipány byly do Evropy dovezeny roku 1554 z cařihradských zahrad vyslancem rakouského císaře, a to do pražské královské zahrady. Květina se rychle rozšířila po evropských zahradách a byla v té době také popsána švýcarským přírodovědcem K. Gesnerem. Když později K. Linné vytvářel rostlinné názvosloví, pojmenoval zahradní tulipány k jeho poctě, Tulipa gesneriana L. Na sklonku 16. století se rozšířilo pěstování zahradních tulipánů po celé Evropě. v Holandsku se stal jejich propagátorem J. Clusius, profesor botaniky v Leydenu, a od té doby se tato země stala druhou vlastní tulipánů, které zde prošly bouřlivým vývojem. Některé odrůdy s jednobarevnými květy dostávaly po letech pestré žíhání; tyto odrůdy pak byly nejvíce vyhledávány a ceněny. Dnes víme, že toto žíhání způsobil virus tulipánů.

Žádná květina se nestala předmětem takové sběratelské vášně a obchodních spekulací jako tulipány v třicátých letech 17. století v Holandsku. Tulipánová horečka tohoto období vešla do historie pod názvem „tulipománie“. Cibule vzácných odrůd dosahovaly ceny i několika tisíc zlatých, takže např. v Amsterodamu byly v letech 1634 – 37 prodány 2 domy za 3 tulipánové cibule. Z výnosného obchodu s cibulemi se časem vyvinul zvláštní druh obchodní spekulace. Jako na dnešních zahradních burzách se prodává obilí, které se ještě neurodilo, prodávaly se tehdy cibule, které byly ještě v zemi a jejichž cena během smluvního období podle poptávky buď stoupala, nebo klesala. Smlouvy se staly předmětem spekulací, často s cibulemi bezcennými. V roce 1637 se tato nabubřelá spekulace zhroutila. Poptávka po tulipánech poklesla, ceny rapidně klesaly, přičemž některým spekulantům zůstalo lehce nabité pohádkové mění, jiným několik již bezcenných cibulí a bída.
Solidní obchod s tulipány se však rozvíjel po staletí dál. Zmizely jen staroholandské odrůdy fantastických barev a vznikaly nové užitkové odrůdy. Vznikaly nové skupiny odrůd, jedny křížením, jiné mutací; dnešní zahradní tulipány jsou tedy hybridy nejrůznějších druhů a forem. V Holandsku se pěstování tulipánů díky jeho klimatickým a půdním podmínkám a intenzivnímu způsobu obdělávání půdy rozrostlo na přední národohospodářské výrobní odvětví a dnes se zde tulipány pěstují na půoše asi 8 000 hektarů.
V době, kdy byly do Evropy dovezeny první zahradní tulipány, byly známy dva druhy tulipánů vyobrazené Nobeliem roku 1576, které je nutno podle dnešního stavu bádání považovat za evropské. Jsou to žluté T. australius LINK. a T. silvestris L. T. australius rostl v neobdělávaných horských půdách podél severního pobřeží Středozemního moře, T. silvestris jako plevel v obdělávaných půdách, hlavně ve vinicích, J. Parkinson v knize Paradisi in Sole Paradisus terrestis z roku 1629 popisuje červený Bolonia tulipán, který se od tehdy známých tulipánů lišil hlavně tím, že suknice cibule byly pod tenkou slupkou pokryty tlustou vrstvou „vlnatých“ chloupků. Podle tohoto znaku a podrobného popisu rostliny a květu identifikoval J. D. Hall tento tulipán jako T. oculus – solis ST. AMANS. Je to jeden z členů velké skupiny šarlatových tulipánů rostoucích na Blízkém východě. J. Parkinson dále uvádí jednoho člena skupiny T. humilis HERBERT, pocházejícícho z Malé Asie, kterého nazývá tulipán z Arménie, a pak druh T. saxatilis Sieber, pocházející z Kréty, pod jménem tulipa of candie.
Na začátku devatenáctého století byly nalezeny různé formy T. gersneriana L., pocházející ze severní Itálie a Savojska, a byly popsány J. Levierem jako druhy. Dnes jsou všechny tyto formy zařazeny do skupiny „Neo-tulipae“ a jsou považovány za zplanělé zahradní tulipány. V první polovině devatenáctého století byly popsány ještě další druhy, pocházející z Řecka, Malé Asie a Indie. O největší rozšíření rodu se zasloužil A. Regel v poslední čtvrtině 19. století. Do jeho objevů patří T. greigii Regel, T. fosteriana HOOG, T. eichleri REGEL, T. kolpakowskiana REGEL, T. linifloria REGEL a ještě jiné. Cibule zaslané A. Regelem byly pěstovány v botanické zahradě v Kew, na trh nepřišly. O rozšíření těchto tulipánů v širokém měřítku se pak nejvíce zasloužila holandská firma Van Tubergen, která začátkem devadesátých let minulého století zaměstnala velký počet sběratelů cibulí v západních oblastech Asie.
Zajímavá je historie množení tulipánů v ČSSR.
Před druhou světovou válkou se k nám většina tulipánových cibulí dovážela z Holandska. Dovozem se zabývalo asi 25 různých firem. O množení tulipánových cibulí v našich podmínkách se pokoušeli jen jednotlivci. Prvenství patří firmě slavík v Úhřeticích u Chrudimě. Dr. Maltu, ze´t majitele firmy, zahájil již na podzim roku 1923 rozsáhlé pokusy s pěstováním tulipánů a dalších cibulových květin pro svou disertační práci. Když se přesvědčil o vhodnosti podmínek pro množení tulipánů v Úhřeticích, věnoval se se svou manželkou pěstování tulipánových cibulí pro obchodní účely. Vycházeli ze zkušeností holandských pěstitelů i z vlastních poznatků. Holandsko navštívili několikrát v různých obdobích kultury tulipánů a byli v úzkém styku zejména s firmou R. A. van der Schoot, od které nakupovali většinu sadby. Začínali s odrůdami „Darwinových tulipánů“. Později množili odrůdy i z dalších skupin. Každou odrůdu dovezli z Holandska jen jednou a dále ji bez zhoršení kvality rozmnožovali. Čistotu odrůd udržovali pečlivostí a vhodnou organizací práce. Dobrý zdravotní stav porostů byl výsledkem spolupráce s akademikem C. Blatným. Obchodního významu dosáhla kultura tulipánů v Úhřeticích v roce 1931, kdy byla záhonovým způsobem osázena plocha 0,23 ha. V roce 1936 byl již vysázen 1 ha a v roce 1939 již 1, 87 ha. Přibližně na této výměře se udržovala kultura i během války. V Úhřeticích se množilo 98 odrůd. Vysazovalo se kolem 750 000 kusů cibulí a sklízelo se kolem 150 000 – 180 000 prodejných velikostí. Cibule se prodávaly jako „Slavíkovy české tulipány“. Dobře se rychlily a byly dokonce ranější než tulipány holandské.
Rozhodující pro rozvoj množení tulipánových cibulí v Československu byl rok 1848. dovoz tulipánů byl z devizových důvodů omezen, a proto byl vytyčen cíl, zajistit si potřebné cibule vlastní výrobou. Úspěšný průkopnický příklad z Úhřetic dával naději proti rozšířenému názoru, že v našich přírodních podmínkách nelze tulipány ve velkém s úspěchem množit. Od počátku bylo jasné, že naše a holandské klimatické, půdní, ekonomické i společenské podmínky jsou tak rozdílné, že nebude možno převzít holandské metody práce a zkušenosti bez přizpůsobení. Bylo třeba pracovat několik základních otázek z biologie, výživy, ochrany a agrotechniky tulipánů a bylo nutno vyhledat pro množení vhodné geonomické podmínky a spolehlivé množitele.. důležité bylo i zajištění vhodného sortimentu. To vše se neobešlo bez vážných materiálních a finančních ztrát.
Společným úsilím VÚOZ v Průhonicích, VÚŘ v Zemčácích, Sempry, ÚKZÚZ a pracovníků šlechtitelských stanic se podařilo postupně obtíže překonat a nedostatky odstranit.
Ukázalo se, že i v podmínkách Československa lze tulipánové cibule množit ve velkém, že tyto namnožené cibule jsou biologicky kvalitní a že množení může být rentabilní. Byl to významný technický i ekonomický úspěch. V roce 1963 dostal vnitřní obchod 3,6 miliónů tulipánových cibulí z vlastní produkce. Množení bylo postupně soustředěno do několika vybraných šlechtitelských stanic, které vysazují tulipány na ploše 4 – 5 ha. Jsou to šlechtitelské stanice Heřmanův Městec, Hrubčice, Lužany, Stará Ves, Turnov a Výzkumný ústav řepařský Semčice. Množení tulipánů pkračuje i v Úhřeticích.
Rod Tulipa L. je rozšířen v hornatých krajinách Malé Asie, jižního Kavkazu, Íránu, Turkestánu a Buchary, na jižní straně centrálního horního masívu Afghánistánu a Kašmíru, v Iráku, Sýrii a Palestině. Endemické formy z Kréty a Kypru mohou být považovány za druhy. Směrem na západ v Řecku, dále na Balkáně a kolem Středozemního moře rostou některé charakteristické druhy, jako T. Australis LINK. rostliny nalezneme ještě ve výši 3600 m v Himálaji. Zpravidla rostou v extrémním klimatu, vyžadujícím se velmi nízkými teplotami v zimě, krátkou vegetační dobou a následujícím obdobím horka a sucha. Jsou naprosto odolné proti mrazů. V našem klimatu však mírný podzim často zaviní prorůstání listů ještě před zamrznutím půdy, takže rostliny trpí mrazy a větry. Nebezpečí prorůstání listů zvyšuje předčasná výsadba.