V současné evropské a americké kultuře se lilie používají jako vynikající okrasná květina. Jako dekorace se uplatňují jak v zahradě, tak v hrnkách nebo ve vázách v bytě.
Na zahradě můžeme lilie pěstovat ve volnépůdě v perenovém záhoně mezi nižšími nekvetoucími trvalkami nebo mezi rostlinami s květy kontrastních odstínů, popřípadě i stejné barvy (bílé), kdy se dosahuje překvapivého estetického účinku. Podmínkou takového efektu je ovšem současná doba květu. Při vysazování skupin lilií dbáme nejen na barevné sladění, ale i na to, abychom spolu seskupovali lilie se stejným typem květu a se stejnými nároky.
Ve smíšené skupině jsou například velmi pěkné lilie s turbanovitými květy, odvozené od L. davidii a L. cernuum. Podobná lilie L. martagon se k nim však již nehodí pro odlišné nároky – vyžaduje více stínu. Dobře se mezi sebou kombinují také barevné variety L. martagon a L. hansonii a se všemi jejich kříženci.
Dobře spolu rostou a zároveň velmi pěkně vypadají kříženci s trubkovitými květy v různých barvách. Podobně se k sobě hodí i vzhůru obrácené miskovité květy lilií typu L. X hollandicum a „Mid-Century hybridů“.
Druhy i hybridy ze skupiny L. speciosum a L. auratum, které vyžadují polostín a zeminu neobsahující vápník, sázíme raději zvlášť, již pro jejich náchylnost k virózám.
Do vlhčích míst na slunci se výborně hodí L. pardalinum a jeho hybridy (např. „Bellingham hybridy“) a také L. canadense. Tyto lilie jsou zvlášť vhodné do lučních partií.
Při vysazování smíšených skupin lilií musíme samozřejmě dbát na to, aby nižší druhy a odrůdy byly v popředí. Jednotlivé trsy lilií oddělujeme navzájem jinými rostlinami, protože jinak skupiny lilií, které jsou příliš různorodé, nepůsobí vkusně.
Lilie můžeme kombinovat s letničkami, trvalkami a dřevinami drobnějšího vzrůstu. Nesmíme však zapomínat na to, že dobře rostoucí lilie vytvoří za 3-4 roky husté trsy, takže potřebují vyjmout ze země a rozdělit (krátkověké druhy je třeba naopak dosazovat). Mnohod druhů lilií žádá také na zimu nepromokavý kryt, který naopak nesnesou stálezelené rostliny. Doplňkové rostliny volíme proto tak, aby přesazování lilií nebylo spojeno se ztrátami drahých trvalek nebo dřevin.
Dalším kritériem při volbě rostlinného materiálu je jeho přímé použití.
Podle toho si jej můžeme rozdělit na:
a) rostliny, které vytvářejí souvislý pokryv a slouží hlavně jako kryt proti slinečním paprskům a částečně i jako příkrov na zimu;
b) rostliny, které se vysazují v trsech mezi skupiny lilií ve volné výsadbě a slouží hlavně jako rostliny kontrastní, ať už barvou květů, listů nebo tvarově;
c) rostliny do pozadí.
Pro skupinu a) používáme hlavně rostliny mělce kořenící, nenáročné a levné, aby je bylo možné jednak zasypávat při dodávání živin formou kompostu a jednak do nich bez výčitek svědomí rýt při přesazování lilií.
Pro skupinu b) můžeme na slunce použít trsnaté trávy (Avena), z kvetoucích trvalek pak platykon, ostrožku apod. a pro pohostinná místa různé kapradiny nebo bohyšku (Hosta) aj.
Pro skupinu c) jsou vhodné rostliny popínavé (plamének, břečťan) nebo dřeviny kompaktního vzrůstu (tis, netvarovaný buxus atd.). Je nutno však zdůraznit, že lilie s těmito dřevinami nemohou a nebudou bojovat ani o živiny, ani o světlo.
Lilie pokud možno nesázíme nikdy jednotlivě, zvláště ne druhy s menšími květy (L. martagon, L. davidii). Nejlépe působí skupiny tří až pěti rostlin. Jedině tak je vhodné vysazovat lilie, jako solitéry do trávníků, nejlépe před kulisu temných jehličin. Jako solitéry používáme druhy vzrůstné a velkokvěté; drobnější lilie je lépe umístit ve sklakách nebo ve skupinách podél cest.
Není-li u solitérních výsadeb zajištěn vržený stín aspoň v poledních hodinách, chráníme půdu okolo lodyhy nejlépe nízkými, ne příliš vzrůstnými, neutrálně zbarvenými keříky /netvarovaný buxus (zimostráz), vřes nebo vřesovec. Není snad nutné zdůrazňovat, že takto umístěné lilie skvěle zdůrazní plochu pouze bezvadně zastřiženého trávníku.
Ke zplanění, pokud jsou pro to vhodné podmínky, patří jen přírodní druhy, jako do řídkých lesů L. martagon, kde krásu skupiny podtrhne několika bílými exempláři, a k potokům emrické L. pardalinum a L. superbum. Nádherné solitéry z rodu cardiocrinum LINDL., vhodné pro stín ve vysokém lese, jsou pro naše poměry bohužel příliš choulostivé. Pokud by se měly použít, bylo by třeba s nimi zacházet podobně jako s palmami – rostliny vysazené ve velkých nádobách by se mohly zapouštět přes léto do země a na zimu přenášet do chladných skleníků.
Do skalek na slunce jsou velmi vhodné lilie L. pumilum, vysoké 20 až 30 cm, s jasn Červenými, oranžovými nebo i žlutými turbanovitými květy, L. concolor vysoká asi 50 cm, s květy hvězdičkovitého tvaru, ohnivě červenými nebo žlutými, a trochu vyšší L. callosum kvetoucí oranžově nbo žlutě. Do větších skalek se hodí i okázalejší nízké L. X hollandicum nebo L. X maculatum. L. martagon je přímo do skalky příliš vysoké (až 200 cm), hodí se však do přírodního okolí alpín. Ve vlhčích partiích skalky se uplatní i nízké L. pardalinum var. johnsonii. Jiné drobné druhy (např. L. nanum, L. oxypetalum) nevydrží naše zimy ve volné půdě.
Pro dekoraci místnosti je možné použít lilie buď jako hrnkové rostliny nebo jako řezané květy.
Použití lilií v hrnkách se rozšířilo zvláště v posledních letech. Kromě známého L. longiflorum se začínají pěstovat nové nízké hybridy, které se dají zároveň snadno rychlit. Jsou to zvláště „Mid-Cnetury hybridy“ a v nedaleké budoucnosti snad i velmi vhodné komplexní hybridy L. rubellum, L. auratum, L. speciosum a L. japonicum. Použití je ovšem jen sezónní, možnost urychlení a naopak zpožďování květenství však toto období značně prodlužuje. Způsob sázení a technika rychlení jsou podrobněji popsány dále.
Jako nádoby pro sázení se používají hlavně větší nepolévané hrnky, třeba i s vkusným a nevtíravým dekorem, nověji i nádoby z umělých hmot, a to buď neprodyšné, nebo porézní (z polystyrénu). Nejlepší jsou tzv. palmové hrnky. Pro větší místnosti, verandy a prostranství u vchodů jsou vhodné spíše větší nádoby dřevěné, zásadně vždy s dobrým odtokem vody.
Do velkých nádob průměru aspoň 30 cm se vysazují tři až čtyři cibule vzrůstnějších druhů, jako jsou barevné „Aurelian hybridy“ a L. auratum, L. speciosum nebo jejich kříženci.
Řezané lilie 1) se běžně používají do váz i do vazeb. Pro řez se hodí hlavně vysoké druhy, protože lodyhu nikdy nesmíme řezat až u země, nechceme-li velmi oslabit cibuli. Bez obav můžeme lili zbavit asi třetiny olistěné lodyhy. U květů pak ovšem zůstane poměrně krátká část této lodyhy, což u velkokvětých lilií působí nevyváženě. Používáme proto vyšší neprůhlednou vázu a lodyhu nastavíme zasunutím do bambusové tyčky nebo připevněním k hůlce. Konec lodyhy lilie musí ovšem zasahovat pod hladinu v nádobě. Pro upevnění lilií v žádané poloze položíme na dno vázy buď kenzan – „ježka“, nebo zmačkaný kus jemnějšího drátěného pletiva.
Lilie řežeme vždy na počátku rozkvétání – celá květenství při otevření prvních květů a jednotlivé květy při jejich rozpuknutí. Čím dříve umístíme lodyhu do vody, tím lépe. Proto je vhodné nosit sebou kolem záhonu nádobu s vodou, do které lodyhy ponoříme ihned po odříznutí; je to nejlepší způsob, jak udržet květy co nejdéle čerstvé. Pro okamžité použití řežeme květenství vždy ráno, za chladna.
Při aranžování zásadně dáváme spolu pouze květy jednoho druhu (odrůdy) lilií a raději méně lodyh, u rostlin s bohatým květenstvím často jen jednu lodyhu. Směs více barev si můžeme dovolit jen někdy, např. u nízkých raných lilií s miskovitými květy, které aranžujeme do širší nízké nádoby a výjimečně i u pastelově zbarvených turbánků ve velkých místnostech. Obecně platí, že čím větší množství lodyh, tím obtížnější je jejich aranžování, aby nevznikla odpudivá otýpka.
Vhodným doplňkem k řezaným liliím jsou různé druhy asparágus a štaer (Gypsophilla), větší ozdobné trávy a dokonce široké listy bohyšky (Hosta) jako tvarový kontrast k vertikálně stavěným liliím. V citlivě sestaveném seskupení můžeme použít i olistěné nebo jen bizarně pokroucené větve. Tak se dostáváme až k moderním způsobům úpravy na mísách. Jednotlivé květy některých lilií (např. L. auratum) můžeme totiž aranžovat i položené na velkých, zvláště černých mísách. Častěji však upevňujeme celá květenství vzpřímeně do děrovaných podložek nebo kenzanů „ježků“. V této úpravě, které se u nás obvykle souhrně říká ikebana, používáme i kusy kůry, starého odřeného dřeva, mechu a vhodné kameny. Původní japonský styl úpravy byl přísně určen symbolickým významem; u nás ikebana tento styl postrádá, celek však musí působit vyváženě a esteticky a jednotlivé složky se mají plně uplatnit. Zásadou je, že kenzan nebo děrovaná destička nemají být vidět – kryjeme je listem, kůrou, kamenem apod.
Někdy však nemusíme k dekoraci použít celé květenství – velmi vkusné mohou být drobné vazby jen ze dvou nebo tří jednotlivých květů. K tomu používáme hlavně lilie s plochými květy, zvláště některé „Aurelian hybridy“ (typ ´Sunsburst´, ´Conora´), které nejlépe působí v měkkých pastelových odstínech. Celek doplníme drobnou snítkou zeleně. Tyto malé vazby používáme k dekoraci slavnostních tabulí (položené) nebo jako vedlejší kytice při svatbách a podobných příležitostech.
Většina lilií má, jak už bylo uvedeno, nepříjemně barvící pyl. Toto barvivo je dobře rozpustné v tucích a úporně lpí na vlněných tkaninách a látkách z umělých vláken. Proto se někdy doporučuje, aby liliím byly před použitím vyštípány prašníky. Protože však většina květů dodávají výrazné prašníky zváštní půvab, jejich odstranění vždy sníží jejich okrasnou hodnotu. Dnes však již existuje několik hybridů, které postrádají pyl (např. ´Corsage´).
Zvláštním oddílem aranžování jsou výstavy. Vybíráme pro ně samozřejmě je nejlépe vyvinuté a zdravé rostliny. Pokud odvážíme na výstavu menší množství rostlin osobně, postupujeme jako při řezu pro okamžitou dekoraci. Docela dobře se rostliny dopravují v pivních lahvích, v tzv. basách pro transport piva nebo mléka. Chceme-li vystavovat více květenství , řežeme lodyhy asi o 10 cm delší, než bychom považivali za nezbytně nutné, a květy necháme poněkud zvadnout, aby se nelámaly. Ve všech již rozkvetlých květech stáhneme prašníky do středu ke čnělce a společně je zakryjeme papírem upevněným nití nebo gumičkou, popř. staniolem, což je nejjednodušší. Jinak se cestou okvětní lístky nepěkně pošpiní pylem: Takto ošetřené rostliny ukládáme ve velkých sáčcích z umělé hmoty do dlouhých krabic květenstvími střídavě na obě strany a každý květ podložíme a upevníme smačkaným hedvábným papírem, aby se při transportu netloukl o stěny krabice. Vždy používáme nejrychlejší způsob dopravy. Zásilka se po dojití na místo určení ihned vybalí, pokropí, lodyhy se seříznou aso o zmíněných 10 cm, které byly „navíc“, a rostliny se umístí do vysokých nádob s vodou. Čím větší část lodyhy je ponořena, tím kratší čas potřebuje voda, aby pronikla až do špičky květenství. Tak se lilie ponechají přes noc. Druhý den se po odstranění krytu z prašníku aranžují pro výstavu.
Největší váhu vždy klademe na výběr nejlepší rostliny, protože při posuzování exponátů se boduje tímto způsobem:
Kondice rostliny a nakvetení 30 bodů
Životnost rostliny 20 bodů
Uspořádání květů v lodyze 20 bodů
Tuhost květů (textura) 10 bodů
Barva květů 10 bodů
Na vlastních výstavních stolech aranžujeme rostliny do vyšších, raději těžších a pokud možno ne nápadných nádob. V jedné váze zásadně nemísíme více druhů mebo odrůd, nejde-li výslovně o směs semenáčků nebo o variety v rámci jedné skupiny kříženců (kmene), například barevné odstíny ´Paisley Strain´, ´Imperial Crimson Strain´ apod. I jednotlivé skupiny lilií se mají vystavovat odděleně, seskupené podle zahradnického třídění, „Martagon hybridy“, „Orientální hybridy“ atd.).
Nesmíme nikdy zapomínat ani na dostatečný prostor okolo exponátů, aby u každého květenství vynikla i jeho stavba. Rostliny umisťujeme do jedné nádoby v několika málo exemplářích a jednotlivé vázy stavíme spíše ke středu stolů (barevný pyl!). použitím neutrální zeleně pro krytí plochy stolu mezi vázami (asparágus, listů bohyšek, kapradí nebo okrasných strav) se dosáhne mnohem většího efektu neý na stolonech nepokrytých.
Hodnocení exponátů a případné udělování cen záleží na rozhodnutí pořadatelů; zásadně je však možné jen na výstavách dostatečně obeslaných, jinak působí nedůstojně.
Některé velké květinářské společnosti udílejí každoročně ocenění nejlepším výpěstkům na výročních výstavách. Ve světovém měřítku se za jedny z nejcennějších považují označení udělovaná britskou Royal Horticultural Society (RHS). Jsou to:
F. C. C. – First Glass Certificat - osvědčení první třídy
A. M. – Award of Merit - rozhodnutí o výtečnosti
P. C. – Preliminary Commendation - předběžné doporučení.
Podobná označení udělují i společnosti holandské a americké; jejich význam se u jednotlivých druhů květin poněkud liší.
