Fritillaria L. – Řebčík (Liliaceae – liliovité)
Jméno rodu je odvozeno od latinského slova frotillus, což znamená hrací kostky a vztahuje se ke zbarvení květů, které jsou u některých druhů šachovitě vzorkované.
Rod zahrnuje asi 100 druhů, rozšířených většinou na severní polokouli. Jsou to rostliny různě vysoké, od 20 cm až přes 1 m. Z velkého množství druhů se pěstuje pro okrasné účely jen několik druhů, hlavně však nízký F. melagris L. S mnoha odrůdami a pak vysoký F. imperialis L. ve více varietách i kultivarech.
Květy jsou převislé, zvoncovitého tvaru, šestiplátečné, různě uspořádané podle druhu. Iúvnitř květů na bázi okvětních lístků jsou medníky, které jsou u některých druhů zvlášť nápadné. Listy jsou většinou kopinaté, střídavé, někdy i v přeslenech.
Druhy a odrůdy
Fritillaria acmopelata BOISS. pochází z malé Asie. Je vysoký asi 30-50 cm, úzké listy jsou střídavé. Květy jsou na lodyze po jednom, jsou dlouhé asi 3,5 cm a široké 1 cm, zvonkovité, uvnitř olivově zelené až žlutozelené, na vnější straně je purpurověé tečkování a žilkování. Kvetou v dubnu až v květnu.
Fritillaria aurea SCHOTT. Je domovem na tauru. Je nízký, vysoký jen asi 10-20 cm. listy jsou podlouhle kopinaté, sestavené v přeslenech. Květy jsou na lodyhách jednotlivě, převislé, široce zvonkovitého tvaru, zlatožluté s hnědočerveným šachováním. Uvnitř nacházíme nektaria vejčitého tvaru. Kvete hlavně v dubnu.
Fritillaria comtschatcensis GAWL. (syn. Lilium kamtschatcense L., L. affine SCHULT., L. quadrifoliatum E. MEY., Amblirion kamtchatcense SW., Sanara edulis FISCH., S. kamtschatica hort.) se vyskytuje v přírodě v severovýchodní Asii, v severozápadní Americe, na Kamčatce a ve východní Sibiři. Má malé, šupinovité, kulovité cibule. Rostlina je vysoká 30-40 cm. listy má kopinaté, dlouhé asi 12 cm, na spodní části lodyhy asi ve třech přeslenech, výše pak nepravidelně rozložené. Květy jsou po jednom až třech na lodyze, zvonkovité, dlouhé 4-6 cm, převislé, tmavě purpurové nebo tmavě vínově červené. Kvete v červnu.
Fritillaria imperialis L. (syn. F. Dodona-imperialis GAERTN., Imperialis fimosa MNCH., Petilium imperiále ST. HIL.) – řebčík královský – je velice rozšířená rostlina známá také pod názvem „císařská koruna“. Vyskytuje se často v našich zahrádkách, zvláště venkovských. Pochází ze západního Himaláje a Íránu. Je vysoký 1 m, popřípadě i vyšší. Má velké žlutavé cibule, 6-7 cm v průměru, které mají zvláštní ostrý, nepříjemný pach. Rostlina obsahuje jedovatý alkaloid imperialin. Tvoří silnou, vysokou lodyhu nesoucí přeslen zvoncovitých květů. Nad přeslenem květů je listový chochol, který doplňuje exotický vzhled. Zvonkovité květy jsou převislé, polootevřené, velké až 6 cm, v přeslenu je jich až 12. barva květů je žlutá, červená až oranžová, podle odrůdy. Uvnitř květů jsou na bázi okvětních lístků nápadná velká nektaria, která lákají hmyz. Při odkvétání se květy poněkud bočně postaví, takže nektaria jsou velmi dobře znatelná. Kvete v dubnu až v květnu.
Odrůda:
´Aurora´je oranžově červená.
Var. fasciata hort. má široké, páskovitě fascinované lodyhy s velkými hnědočervenými zvonci.
Var. flava SW. (syn. Var. lutea NICH.) má květy světle žluté.
Var. lutea maxima GROUEL. Et RPL. (bar. tab XIX/4) má robustnější vzrůst, květy jsou větší a intenzivněji žlutě zbarvené.
Odrůda:
´Orange Brillant´ (bar. tab. XIX/3) je velmi vzrůstná, s květy oranžově hnědými.
Var. argenteovariegata hort. má květy cihlově červené, listy bílé pruhované.
Var. aureivariegata hort. je podobná předešlé, listy má však krásně žlutě pestré
Var. indora RGL. Pochází z pohoří Bucharasu. Květy má hnědě purpurové. Květ ani cibule nemá nepříjemný zápach.
Fritillaria latifolia WILLD. Pochází z Kavkazu. Je nižší (20 až 30 cm) a podobá se poněkud F. meleagris. Květy má však větší, široce zvonkovité. Základní barva květů je žlutavě zelená, přechází však do vínově červené, takže se podklad málo projevuje. Květy jsou na lodyhách po jednom. Listy jsou podlouhle kopinaté, uspořádané v přeslenech nebo vstřícně. Kvete v dubnu až v květnu.
Fritillaria meleagris L. (bar. tab. XIX/2) se vyskytuje hlavně v Evropě, a to od Anglie přes střední Evropu až po Kavkaz. U nás rostla kdysi planě zejména v Čechách na lisních loukách. Je to nízká trvalka vysoká 20-40 cm (až 60 cm), s malými, kulatými, někdy mírně zploštělými cibulemi, které mají bělavou slupku a nepříjemně páchnou. Lodyha je vzpřímená, hnědozelená, spoře olistěná. Květy jsou široce zvonkovité, na lodyze většinou po jednom (někdy až po třech). U původního druhu mají vínově červené až purpurové zbarvení a jsou (na vnitřní straně živěji) šachované. V prodeji je mnoho odrůd v barvách od čistě bílé až po tmavě červenou.
Odrůdy:
´Aphrodité´ je čistě bílá, velkokvětá.
´Artemis´ je šedavá s purpurovou kresbou.
´Charon´ má středně velké květy, sytě tmavě purpurové, je nejpozdější.
´Orion´ má květy purpurové.
´Pomona´ má silné lodyhy, květy jsou na bílém podkladě živě fialově vzorkované.
´Poseidon´ má velké purpurové květy s růžovým vzorkováním, na krátké lodyze.
´Stella´ má květy čistě bílé.
´Saturnus´ má velké květy, světle červenofialové.
´Triton´ má květy purpurové.
Fritillaria pallidiflora SCHRENCK. (bar. tab. XIX/1) pochází z Altaje. Má široce zvonkovité květy, barvy světle žluté, na vnitřní straně červeně tečkované, dlouhé až 4 cm. lodyhy jsou dlouhé 15-20 cm, listy jsou širší, kopinaté. Kvete v dubnu.
Fritillaria persica L. (syn. Theresia persica C. KOCH) pochází z Orientu. Je vysoký 50-100 cm. cibule je poměrně velká, okrouhlá, hustě bělavě šupinatá. Nemá typický zápach. Lodyha je bohatě olistěná podlouhlými kopinatými listy. Květy jsou zvonkovité, dlouhé až 2 cm, světel fialové, slabě vonící. Jsou sestaveny v hroznech po 10-50 květetch. Kvete koncem dubna až počátkem května.
Var. variegata hort. je pestrolistá forma.
Fritillaria pyrenaica L. (syn. F. pyrenaea PARKINS., F. nervosa WILLD., F. racemosa KTH.) pochází z Pyrenejí. Je vysoká asi 30 až 50 cm. lodyha je většinou jednokvětá. Květy má převislé, zvonkovité, dlouhé asi 3_4 cm, zevně sytě vínově purpurové s několika zelenavými skvrnkami. Uvnitř jsou zelenavé s červenými skvrnami. Slabě páchnou. Kvete počátkem května.
Požadavky na stanoviště
Řebříčku se daří nejlépe v dobré, hluboké, ne příliše težké půdě. F. imperialis je obzvlášť náročná na kvalitu půdy a hlavně na hnojení a obdělávání. Vydrží na stanovišti dlouhá léta, avšak bohatého a krásného květu dosáhneme jen vydatným přihnojováním. F. meleagris snáší velmi dobře i přechodné zaplavení vodou a vůbec žádá vlhčí vzduch. Proto se hodí dobře do blízkosti vodních nádrží.
Řebčíky jsou všeobecně choulostivé na blízkost kořenů keřů nebo stromů, ale i ostatních trvalek, na což je třeba dbát při výsadbě. Vyžadují slunné stanoviště, i když přechodné zastínění většinou snesou.
Pěstování
Řebčík brzy po odkvětu zatahuje, takže koncem června jejich nadzemní části již zcela zmití. V tu dobu dobýváme cibule, pokud chceme rostlinu rozmnožovat. Jinak ponecháváme cibule v zemi, kde mohou být při dobrém ošetřování více let.
Cibule mají slabou a dosti choulostivou slupku a snadno vysychají. Nesmíme je proto slouho skladovat volně. Pokud je hned nesázíme, zasypáváme je na lískách rašelinou nebo mírně navlhčenými hrubšími pilinami.
Cibule vysazujeme co nejdříve na podzim. Hloubka výsadby se řídí druhem, popřípadě velikostí cibule. Druhy s menšími cibulemi (F. meleagris apod.) sázíme 6-8 cm hluboko, druhy s velkými cibulemi (F. imperialis apod.) sázíme 15-20 cm hluboko.
Ošetřování záleží hlavně v pečlivém odplevelování a občasném přihnojení, zvláště u vzrůstných druhů (hlavně F. imperialis). Kromě hnojení dobrým kompostem je nutná i hnojivá zálivka močůvkou nebo roztokem některého plného hnojiva.
Množení
Botanické druhy je možno množit semenem nebo postranními cibulkami. Odrůdy, hlavně druhy F. imperialis a F. meleagris, lez ovšem množit jen vegetativně, tj. cibulkami.
Tobolky se semenem při dozrávání velmi snadno pukají a semeno vypadává. Proto je třeba dozrávání pečlivě sledovat a předejít samovolnému vypadávání semene. Semena vyséváme na podzim na dobře připravený záhon s propustnou, kyprou, humózní zemí, nejlépe do rýh. Vyseté semeno pokryjeme asi 2 cm silnou vrstvou rašeliny s pískem. Podobně vyséváme i brut. Je-li výsev dosti řídký, není třeba mladé rostliny přepichovat; ponecháváme je na místě až do dostatečného zesílení. Jen u náročného F. imperialis je dobře rostliny jednou nebo dvakrát přepíchat, a to vždy o něco hlouběji.
Při množení semenem získáme kvetoucí cibuli většinou třetí až čtvrtý rok, z postranních cibulek asi po třech letech. Pro tento způsob množení vyjímáme cibule z půdy každý 3.-4. rok a oddělujeme vedlejší cibule. Nejvhodnější doba je po zežloutnutí nadzemních částí, v červenci.
Použití
Nízké druhy, jak F. meleagris a podobné, je možno použít ve skalkách popřípadě v nižších skupinách ve společnosti s jinými trvalkami. Je však třeba počítat s tím, že v červnu rostliny zatáhnou, a tím skončí jejich ozdobnost. Podle toho je třeba řídit výsadbu. nikdy se nesmí kombinovat s keři nebo trvalkami, které mají agresivní kořenový systém, neboť by byly řebčíky jistě potlačeny. Můžeme použít jen některé nenáročné, mělkokořenící letničky nebo trvalky. Pro své vlastnosti i vzhled je F. meleagris velmi vhodná k vysazování na břeh rybníčků nebo potoků, kde se velmi dobře vyjímá a dobře se daří.
Vyšší druhy, jejichž hlavním zástupcem je F. imperialis, se hodí nejlépe ke skupinovitému vysazování s jinými trvalkami, nebo samostatně.
Některé rané nízké druhy, hlavně ze skupiny F. meleagris, se hodí dobře k pozvolnému přirychlování v hrncích.
