Rostliny patřící do rodu lilium L. jsou, jak již bylo řečeno určitou výjimkou mezi ostatními cibulovými rostlinami, protože nemají nikdy období úplného klidu, neztrácejí kořeny, a tím je ovlivněn celý způsob pěstování.
Všechny lilie se mají zásadně pěstovat na počátku období relativního klidu, tj. na podzim, přibližně v polovině září. Cibule, které dostaneme v druhé polovině listopadu a později, není vhodné vysazovat do volné půdy, i když není promrzlá. Sázíme je do hrnků; na záhony je vysazujeme až příští rok na podzim. Větši dodávky zakládáme v chladírnách při 0-2°C. některé druhy sice můžeme sázet i na jaře – před vyrašením, u jiných ( např. L. canadense, L. hansonii) však tento zákrok často vede k zastavení růstu pro daný rok a někdy i k uhynutí rostliny. Při opravdu velmi opatrném zacházení, a zvláště při vyklepnutí rostliny z hrnku bez porušení kořenového balu, je možné přesazovat lilie i během vegetace, je to však vždy riskantní a rostlina se často poškodí.
L. candidum, která má přes zimu listovou růžici a jen velmi krátké období klidu – od konce července asi do poloviny září – vysazujeme podobně jako její hybrid L. X testaceum během srpna. Cibule sázíme na plné slunce a přikrýváme slabou vrstvou zeminy (2-3 cm). obě lilie vyžadují dobrý odtok vody.
Všechny ostatní druhy a odrůdy rodu Lilium L. se sázejí do propustné, kypré, humózní půdy tal, aby nad cibulí byla asi taková vrstva zeminy, jak je cibule sama vysoká, tj. u velkých cibulí maximálně 12 cm. velmi výhodné jsou vyvýšené záhony pro snadný odtok vláhy. Ani příliš mělká výsadba není přílišnou chybou, protože se cibule sama během růstu zkrácením vytrvalých bazálních kořenů zatáhne v kypré zemi do vhodné hloubky (jako tulipány, krokusy a další cibulové květiny). Hluboké vysazení na 25 – 30 cm, které se kdysi doporučovalo, omezuje přístup vzduchu k cibuli a k lodyžním kořenům, rostlinu oslabuje a podporuje náchylnost k onemocnění. Rostliny vysázené tímto způsobem mají kratší vegetační období, protože na jaře dlouho trvá, než se země prohřeje do uvedené hloubky, lilie pak pozdě vyráží a pozdě kvete, kvete-li vůbec. Takovou cibuli musíme bezpodmínečně přesadit, protože se nemlže dostat k povrchu vlastní silou.
Před sázením se cibule lilie má pečlivě zbavit všech rozkládajících se a nemocných kořenů a šupin a zasypat práškovým dřevným uhlím, kombinovaným popřípadě se sirným květem nebo některýmm práškovým fungicidem, např. Hermanem. Je-li cibule ve špatném stavu, ošetříme ji způsobem popsaným na str. Při sázení pečlivě srovnáme kořeny, zasypeme je zemí a vlastní cibuli podsypeme a obsypeme hrubým pískem nebo drobným štěrkem. Pak každou cibuli důkladně zalijeme, bez ohledu na počasí. Při podzimní výsadbě rostlinu dále nezaléváme.
U lilií, které potřebují vyvázat, je nutné již při jejich sázení zapustit do země vedle cibule krátký kolík. Na jeho místo se pak dá definitivní tyč. Mámetak jistotu, že v době květu nezatlučeme oporu přímo do cibule. Lodyhu vysazujeme volně k přiměřeně vysoké a silné tyči, a to nejlépe v jedné třetině, v jedné polovině a ve třech třetinách výšky.
Je-li na stanovišti příliš těžká zemina, je nutné vyhloubit záhon aspoň 50 cm hluboko, ma dno dát vrstvu drenáže (škvára, tlučené cihly, štěrk) a na ni teprve navrstvit připravenou směs zemin. Záhon zakládáme aspoň o 25 cm vyšší, než jsou cestičky, aby pos lehnutí převyšoval okolí aspoň o 10 cm. záhony nemají být širší než 2 m, aby byl pohodlný přístup z cest; jejich délka závisí na možnostech, jaké máme.
Směs zemin pro lilie má obsahovat:
Kompost (starý!) nebo lehkou drnovku (neobsahující vápník) ……….3 díly
Zetlelou listovku ……………………………………………………………2 díly
Ostrý písek …………………………………………………………………2 díly
(popřípadě drobný štěrk až 2 díly)
Druhům vápnomilným (L. henryi, L. martagon) můžeme přidat mletý vápenec nebo starou omítku. Pro lilie zcela nesnášející vápník je vhodné nahradit listovku stejným množstvím rašeliny. Zvláště to platí pro americké druhy, jako jsou L. canadense, L. superbum a L. pardalinum a pro L. auratum a L. speciosum. Druhy nížinné luční, jako L. dauricum a její hybridy a také L. candidum, rostou lépe ve směsi s větším dílem drnovky než druhy rostoucí v lesích, kterým naopak svědčí přípravek humusu a štěrku. Velmi mnoho humusu vyžadují L. nepalense, L. mackliniae a L. duchartrei.
Pokud jde o druhy rodu Cardiocrinum LINDL. Sázíme je do vlhké, výživné humózní půdy do stínu nebo polostínu. Cibule musí být uložena velmi mělce, aby její špička byla v úrovni půdy nebo njevýše 1 cm hluboko. Tyto druhy však u nás většinou nejsou mrazuvzdorné.
Všechny uvedené druhy lilí vytvoří časem trsy, které je nutné rozsázet. To děláme na podzim, obvykle v intervalu 3-4 let, podle rychlosti množení dané rostliny.
Popsaný způsob vysazování je samozřejmě použitelný pouze při výsadbě jednotlivých cibulí na zahrádkách. Při vysazování většího počtu rostlin na záhon odstraníme na jednom konci záhonu zeminu z příčného příkopu hlubokého asi 20 cm přivezeme ji na druhý konec. Do této rýhy vysazujeme jednotlivé cibule, opět nejlépe do vrstvy písku. Po osázení celé šířky záhonu vyhloubíme další brázdu asi 20 – 25 cm daleko a odstraňovanou prstí zasypáváme cibule v první brázdě. Tak postupujeme po celé délce záhonu až k poslední brázdě, kterou zasypeme zemí z první rýhy.
Semenáčky sázíme do sponu 5-10 X 20 cm, starší cibule 15 – 20 X 25 cm, velké cibule 40 X 40 cm i více.
Největší specializované závody v cizině používají pochopitelně odlišný postup. Pole před výsadbou hluboko zorají, uvláčejí a cibule sázejí speciálními stroji, podonými strojům na sázení brambor. Pletí se před vzejitím rostlin a mezi nízkými semenáči provádí často plamenem (malé výrobní náklady vyváží ztráty) nebo herbicidy. Cibule se vysazují do jednotlivých řad nebo častěji do pruhů s 5-10 řadami, vzdálenými navzájem ta, aby byly zachovány přístupové cesty a aby bylo možno použít mechanizační prostředky během vegetace. Délka těchto pruhů závisí jen na množství nutných příčných cest. Dobývání cibulí je opět mechanizováno a dělá se stroji podobnými strojům na sklizeň cukrovky. Cibule se pak po očištění expedují.
I u nás se počíná s masovými kulturami L. regale, L. davidii var. Willmottiae, L. tigrinum dalších odolných druhů. V roce 1966 bylo v kultuře asi 180 000 rostlin (Sempra).
V době růstu lilie dostatečně zaléváme, a to zásadně po zemi, buď konví, hadicí s jemným rozprašováním nebo položenými průlinčitými hadicemi nebo perforovanými rourami. Není vhodné kropit listy, zvláště navečer, protože se na jejich vlhkém povrchu snadno uchytí botrytida. Půdu udržujeme přiměřeně vlhkou, nikoliv však mokrou, až do rozkvětu lilií. Pak zálivku omezujeme a na podzim necháme cibule vyzrát v sušší zemi. Trvale mokrou zem lilie nesnášejí.
Nastýlání (mulčování) rašelinou, pilinami nebo listovkou (vrstva asi 5 cm) pomáhá udržet půdu na záhonech vlhkou a omezuje rozvoj plevelů. Na podzim je však nutno krycí vrstvu sejmout, aby půda před příchodem mrazů proschla.
Pravidelné postřiky proti chorobám i živočišným škůdcům jsou nutné. Stříkáme obvykle směsí fungicidů se systematickými jedy (např. Novozir plus Fosfotion). Přídavkem plných syntetických hnojiv a stopových prvků můžeme přihnojovat na list. Postřiky opakujeme preventivně každých 10 až 20 dní, podle počasí.
Lilie vytváří každý rok velké množství hmoty, kterou na podzim zase ztrácí. Proto potřebuje dostatečnou výživu. Nejlepším zdrojem živin je starý, úplně rozložený kompost. Surová rašelina má nepatrnou výživnou hodnotu a slouží spíše jako ragulátor kyselosti půdy a jako rezervoár, který zadržuje vodu a rozpuštěné živiny. Zároveň ji používáme pro vylehčení půdy. Kompost pro lilie zakládáme bez vápna a těm několika málo druhům, které vápník vyžadují, jej přidáme dodatečně. Velmi výhodné je přidat do kompostu kostní moučku, která zajistí dostatek fosforu. Přídavek popela, zvláště z měkkého dřeva, obohatí směs drslem a dalšími prvky (asi 1 kg popel ana 1 m3 kompostu).
Lilie, stejně jako většina cibulových rostlin, nesnáší přímé hnojení organickými hnojivy (močůvka, hnůj). Slné pohnojení vede k bujnému růstu a zdánlivě rostlině prospívá, není však bez zajímavosti sledovat, její osud po několik let – většinou brzy podlehne chorobám. Jedině vhodný je sušený kravský trus, který mělce zakopeme při kypření půdy na záhonech.
Rostliny až do doby květu několikrát přihnojujeme slabými roztoky kombinovaných průmyslových hnojiv (Hortus, Sfinx), zvláště v době růstu lodyhy. Také zálivka nebo postřik směsí stopových prvků (Mikroba) prospívá. Samozřejmě je naprosto nutné dodržovat předepsané koncentrace, protože se jejich překročením velmi poškodí kořeny a rostliny popřípadě uhynou.
Lilie k řezu (např. „Olympic hybridy“) lze pěstovat i hydroponicky. Cibule se sázejí do vrstvy štěrku nebo škváry v betonových korytech, kterými protíká živný roztok. Hladina ovšem nikdy nesmí dosahovat až k cibulím. Složení roztoku se v pravidelných intervalech ontroluje, a dojde-li k nepřízvým změnám, celý objem roztoku se vymění. Tento způsob pěstování lilií je přes zdánlivou složitost velmi rentabilní, protože odpadá mnoho mechanické práce.
Na podzim musíme některé druhy lilií vysazené ve volné půdě krýt proti chladnu a proti zimní dešťům. Ihned po odumření lodyhy ji těsně u země odřízneme a místo, kde lilie roste, volně zakryjeme deskou eternitu nebo fólií z umělé hmoty. Půdu před přikrytím postříkáme nebo poprášíme přípravky proti houbovým chorobám nebo aspoň popelem, zvláště není-li kryt průsvitný. Obojí omezí rozvoj plísní a hub. Teprve když nastanou první mrazy a půda na povrchu zamrzne, kryjeme choulostivější druhy suchým krytem – vrstvou připraveného suchého listí (10-20 cm) nebo vrstvou vyschlé rašeliny. Nad listí opět umístíme nepromokavý kryt (nad rašelinou to často není nutné, protože úplně vyschlá rašelina přijímá znova vodu jen velmi neochotně). Krytí slámou není dobré, protože zbytky zrní lákají myši. Pod každý kryt máme nastražit buď pastičky, nebo navnadit otrávené zrní a zároveň použít i nějaký přípravek proti plžům (např. Limacid). Velké záhony můžeme krýt fóliemi z umělé hmoty, podloženými chvojím nebo vrstvou suchého listí.
Pařeniště přikryjeme okny již před podzimními dešti, větráme však stále až do příchodu silnějších mrazů a také v zimě při oblevě. Preventivní postřik nebo poprášení půdy fingicidy a uvedené návnady se vyplácejí i zde.
Rostliny, které jsme přes léto pěstovali v hrnkách zapuštěných záhonů, vyjmeme s nádoby ze země a založíme do vrstvy rašeliny v pařeništi nebo ve sklepě. Jednotlivé hrnky stačí uložit do velkého sáčku z umělé hmoty, který nahoře nezavazujeme. Uložené hrnky během zimy několikrát kontrolujeme a popřípadě je slabě zalijeme.
