Rod Lilium L. zahrnuje asi 80 volně rostoucích druhů, rozšířených na nejrůznějších stanovištích v mírném a subtropickém pásmu severní polokoule; proto nepřekvapuje, že se jednotlivé druhy od sebe značně liší vzhledem a i nároky.
Jednotlivé rostliny vydrží na stanovišti různě dlouhou dobu. Některé druhy, jako L. pumilum, vytrvávají většinou jen 3 – 5 let, naproti tomu např. L. hansonii vydrží až 40 let (Zalivskij, 1959). To ovšem neznamená, že tak dlouho vydrží cibule s původnímu šupinami. Stejně jako u ostatních cibulovitých rostlin tvoří se i u lilií každý rok nová cibule, a to podle typu buď uvnitř cibule, nebo vedle ní.
Na rozdíl od cibulí tvořených suknicemi, jako např. u tulipánů, jsou cibule lilií složen z volných šupin přisedlých na středním vřetenu. Snadno si proto můžeme představit, jak taková cibule fylogeneticky vznikla – zkrácením lodyhy a zdužnatěním listů.
Šupiny, z nichž se různě velké cobule skládají, se u jednotlivých druhů liší tvarem, velikostí, barvou – která se na světle často mění – i celkovým počtem v jedné cibuli. Například L. hansonii má cibuli složenou z velkého počtu úzkých šupin, kdežto L. pumilum z malého počtu širokých. Zvláštní tvar šupin mají některé americké lilie, například L. pardalinum, u kterých dlouhé, bílé, ploché šupiny jsou napříč zaškrceny.
Z okrajů spodní části středního vřetene, podpučí, rostou vytrvalé kořeny, dlouhé 30 – 50 cm. Tyto kořeny jsou v činnosti asi 3 – 4 roky; část z nich rok odumírá a je postupně nahrazována novými.
Cibule úplně postrádá jakýkoliv obal, proto může poměrně snadno vyschnout.
Podle vzhledu a způsobu odnožování můžeme cibuli rozdělit do tří skupin:
1. cibule s podpučím víceméně okrouhlým, které jsou na příčném průřezu téměř kulaté (cibule koncentrick=(. Nové cibule – jedna nebo více – se tvoří téměř uprostřed cibule staré.
Typ: L. regale, L. martagon, L. davidii.
2. cibule s protáhlým podpučím (cibule rhizomové). Nové cibule se tvoří po celé délce podpučí.
Typ: L. paradalinum.
3. Cibule okrouhlé, které však novou cibuli tvoří na konci podzemního výhonku dlouhého 5 – 10 cm, tzv. stolonu, jen řídce pokrytého šupinami (cibule stolonové). Tím s enová půda dostává do nevyčerpané půdy.
Ty. L. canadense, L. superbum.
Nejmenší cibule mají L. pumilum, L. philippinense a L. formosanum, největší L. henryi – mají až přes 30 cm v obvodu.
Lodyha bývá u všech rostlin druhu Lilium L. na průřezu oblá, vysoká 15 – 250 cm, podle druhu (mezi nejmenší patří L. nanum, mezi největší L. henryi). U rodu Caridocrinum LINDL. Dosahuje až 350 cm. u původních druhů bývá většinou rovná, až na výjimky, kdy se obloukovitě ohýbá k zemi (typ. L. henryi).
Velká většina lilií vytváří na podzemní části lodyhy nad cibulí množství jednoletých kořenů, které podstatně zlepšují výživu cibule a zakotvení stonku. Odumírají spolu s lodyhou.
Lodyha u některých druhů lilií (L. davidii, L. duchartrei, L. leichlinii, zvláště u mladých rostlin) nevyraší z cibule nejkrásnější cestou vzhůru, ale pod zemí s eohýbá, roste různě šikmo a pak teprve vyráží nad povrch půdy, kde už roste vzpřímeně. Této podzemní bloudivé části lodyhy se říká stolon; po jeho celé délce lilie vytváří jednoleté osní kořeny a často i pacibulky. Tento způsob růstu má pravděpodobně umožnit vývoj většího množství lodyžních kořenů, a tím zabezpečit lepší výživu rostliny. Nové pacibulky zůstávají navíc po odumření lodyhy roztroušeny v širokém okruhu kolem mateřské cibule, takže nekonkurují. Proto lze u bloudících lilií doporučit jen jednodruhovou kulturu dobře oddělenou od ostatních.
Listy jsou různého tvaru, od úzce páskovitých, širokých jen 5 – 8 mm a dlouhých 150 – 200 mm (L. formosanum), až po široce kopinaté, rozměrů 80 X 180 mm (L. speciosum). U některých lilií se v paždí listů vyvíjejí pacibulky. Listy vyrůstají ve šroubovici buď roztroušeně, nebo jsou v přeslenech (L. martagon, L. hansonii, L. medeoloides, L. tsingtauense a většina amerických druhů).
Květy lilií se skládají ze šesti okvětních lístků a z rozmnožovacího ústrojí – prašníků a pestíků. Většinou vyrůstají na stopce jednotlivě a jsou uspořádány do okolíku nebo hroznu. Barva okvětních lístků zahrnuje celou škálu, kromě modré. Podle tvaru se květy dají rozdělit do tří hlavních skupin, mezi kterými ovšem existují plynulé přechody.
1. květy trubkovité jsou nejznámější a obecně se považují za klasické. Vyrůstají téměř vodorovně nebo jsou poniklé, pouze u jedné formy L. nobilissimum.
Mohou mít různý tvar, od masivních a širokých, na podélném průřezu tvaru téměř trojúhelníku (např. některé „Olympic hybridy“) až po dlouhé s úzkým hrdlem, jaké nacházíme u L. philippinense nebo L. formosanum.
2. Květy miskovité až ploché jsou také běžné a vyrůstají vzhůru nebo do stran. Květy miskovité mají L. dauricum (sy. L. pensylvanicum), L. concolor nebo kříženci typu L. X hollandicum, L. X thunbergianum a z novějších komplexních kříženců např. ´Golden Chalice´a některé „Mid-Century hybridy“.
K plochým tvarům můžeme zařadit i tzv. „Sunburst (Dodona) typ“. Tyto květy mají hvězdicovitý tvar a nacházíme je u některých „Aurelian hybridů“. Daly by se charakterizovat jako velké květy L. henryi s rovnými okvětními lístky. Směřují většinou šikmo dolů. Do stran obrácené květy mají nekteré kultivary ze skupiny „Mid-Cnetury hybridů“ a L. auratum s jeho kříženci.
3. Květy turbanovité. Okvětní lístky jsou buď ohrnuté nazpět, takže jejich špičky se někdy dotýkají květní stopky (L. martagon), nebo zůstávají jejich špičky rovné, a tak vzniká tzv. kapkovitý tvar květu (některé „Belligham hybridy“). Turbanovité květy bývají poniklé nebo směřují šikmo dolů. Lilie s tímto tvarem květu často tvoří na hlavní stopce ještě další postranní stopky, které nesou květy druhého, vzácně i třetího řádu. Tyto květy vykvétají později než hlavní květ, a tím se velmi prodlužuje doba kvetení.
Pokud jde o velikosti květů, nejměnší květy ze všech lilií má L. pumilum (šarlatové turbánky asi 3 cm v průměru) a největší L. auratum (jsou otevřené a dosahují průměru asi 20 cm. Některé křížence L. auratum mají květy velké až 35 cm.
U několika lilií jsou známy i plnokvěté formy, většinou však nejsou hezké. Poměrně nejpěknější jsou L. tigrinum fl. pl a L. candidum monstrosum, Zalivskij také popsal a pěstoval plnokvětou L. X hollandicum, Pinshotová L. auratum a Krelage bílou L. martaghon; v přírodě byla nalezena plná L. superbum a L. dauricum. Všechny tyto formy vznikají zmnožením petalů a přeměnou tyčinek v okvětní lístky, které jsou však často znetvořené a někdy ještě po straně nesou pylový váček. Květy s 8 – 10 plátky, které se občas najdou v liliovitých kulturách (zvláště u trubkovitých druhů), jsou pouze náhodně změněné a v dalším roce se většinou neobjeví.
Semeník se začne vyvíjet tehdy, když byl květ opylen. Má tři pouzdra se dvěma odděleními. U různých druhů má různý tvar a velikost.
Do zvláštního rodu Cardiocrinum LINDL. Byly vyčleněny rostliny, které se výrazně liší celkovým habitem od pravých lilií. Všem rostlinám tohoto rodu je společné to, že po několik let (5-10) vytvářejí pouze růžici lesklých, sytě zelených, v mládí někdy bronzově nadechnutých listů, které mají dlouhý řapík a srdčitou čepel (list je tvarem podobný některým funkiím). Jsou vesměs monokarpické. Vysoká, silná, ale křehká lodyha nese srdčité listy, a to buď střídavě, nebo v přeslenu (podle druhu) a 10- 20 poniklých, dlouze nálevkovitých květů.
Válcovité, oblé semeníky obsahují velké množství semen, nápadných svým širokým průsvitným lemem. Po jejich dozrání celá lodyha odumírá a s ní hyne i cibule, která zatím vytvořila několik malých postranních cibulek, jež dospívají do květu za 3 – 5 let.
Lilie, stejně jako ostatní cibulové květiny, procházejí během roku obdobím růstu a obdobím klidu. Na rozdíl od jiných cibulovin, které jsou většinou stepního původu a mají pouze jednoleté kořeny (tulipán), neprodělávají lilie nikdy období úplného klidu, i když nadzemní části rostliny odumřely. Pokud to dovolí teplota půdy, narůstají nové vytrvalé kořeny i během zimy.
Zjara vyráží u lilií jednoletá lodyha. Doba rašení závisí na druhu: L. hansonii vyráží někdy už v březnu, l. philippinense až během května a L. wallichianum často ještě později. Průměrně raší lilie v druhé polovině dubna.
Květy se u různých lilií zakládají v různé podobě. Podle Baranovové je to u raně kvetoucích lilií (L. rubellum) na podzim, u kavkazských druhů během období klidu a u lilií, které kvetou uprostřed léta (l. regale, L. davidii), v době jejich rašení. U druhů kvetoucích ještě později (L. speciosum, l. auratum) se květy vyvíjejí až během růstu lodyhy, kdy se také tvoří největší množství jednoletých lodyžních kořenů.
Po dosažení maximální výšky následuje u dospělých rostlin období kvetení. V květenství vykvétají nejdříve spodní květy. Dojde-li k opálení, vyvýjí se semena a celý seeník narůstá a mení podobu; u druhů s květy proniklými nebo obrácenými do stran se vzpřimuje. Na dobré nebo špatné opálení můžeme zhruba usuzovat již z tvaru semeníku. Je-li „plný“, tj.stejně široký na špičce i u základny, svědčí to o dobrém opálení; „zaškrcení“ u základny nebo nepravidelné svraštění po celé délce bývá příznakem špatného opálení a v semeníku jsou pak většinou jen plevely.
Nová cibule se zakládá již behěm růstu v létě (u různých druhů v různou dobu) a bývá vyvinuta koncem vegetačního období. Vývoj semen vede často k oslabení cibule – konkuruje jí odběrem živin. Nechceme-li tedy získat semeno, nikdy semeníky na rostlinách neponecháváme, ale odstřihneme lodyhu těsně pod květenstvím, aby listy byly zachovány a mohly asimilovat.
