Pěstování lilií se masově rozšiřuje teprve po druhé světové válce, přitom však některé druhy lilií patří mezi první rostliny, které člověk záměrně pěstoval po ozdobu, někdy i užitek a často i jako rostliny symbolické. Hlavními centry pěstování bylo Středomoří a východní Asie.
První zprávy o liliích, a to o Lilium candidum, nacházíme již v kulturách sumerské, babylónské, asyrské, fénické, egyptské, římské a dalších. Jednou z nejstarších dochovaných památek, znázorňujících lilie, je pečetní váleček z 3. století před n. l., na němž je reliéf sumerského panovníka Judey z Lagaše, kterému přivádějí manželku. První postava drží v rukou květy, považované za lilie bílé a vykládané jako symbol dívčí nevinnosti. Je-li tento výklad správný, pak tento symbol vznikl dávno před nástupem křešťanství.
Později byla lilie bílá pěstována zvláště v klášterních zahradách pro zdobení chrámů. Dodnes slovo lilie u většiny lidí vyvolá představu těžce vonících bílých lilií v kostele a popularitě lilií jako celku tyto asociace spíše vadí. Pro pradávné pěstování Lilium candidum svědčí i to, že dodnes úřesně neznáme její původní centrum výskytu; nikdy nevíme totiž bezpečně, nejde-li o rostliny zplaněné.
Podobný osud, kdy vůbec nevíme, odkud lilie pochází, stihl i Lilium tigrinum, lilii od nepanšti pěstovanou v Číně, Tibetu a Japonsku.
V Číně byly lilie většinou považovány spíše za potravinu (povařené a usušené šupiny se i dovážely), v Japonsku naopak byly a jsou pěstovány pro ozdobu a k Lilium japonicum se pojí velmi hezké staré legendy. Ve středověkých japonských knihách se dochovaly popisy a dokonce poměrně věrná vyobrazení různých druhů lilií.
Kulturní odrůdy vznikly v minulém a v tomto století jednak selekcí z volně rostoucích rostlin, jednak křížením jednotlivých odrůd a druhů. Dnešní rozšíření lilií v naších zahradách, které po kulturách tulipánů a mečíků úspěšně soutěží v současné době o popularitě s kosatci, bylo umožněno hlavně úspěchy v mezidruhovém křížení. To vedlo, často po mnohaletých experimentech, k vypěstování odrůd odlišných barevně, velikostí a umístěním květů, životnější a často i odolnější proti chorobám, než byly původní přírodní druhy. Nastává doba, kdy budeme pěstovat „zahradní lilie“ jen pod jmény kultivarů, protože se bude jednat o křížence s tak složitým původem, že bude nemožné je přiřadit k jednotlivému přírodnímu druhu. V této konkurenci obstojí jen málo přírodních druhů v našich zahradách.
