Jméno rodu se skládá ze slov Ixia (rodové jméno) a leirion (lilie).
Je to u nás málo známa asijská rostlina, která se vyskytuje pouze ve 3 druzích, a to především v Turkestánu, v jižním Rusku a v Orientě.
Má podlouhlou vejčitou cibuli, asi 3 cm širokou, s 6 cm dlouhým krkem a úzké, až 25 cm dlouhé listy. Květní lodyha je řídce olistěná, vzpřímená, vysoká až 50 cm. Mívá 4-6 krátkých trychtýřovitých květů v nepravidelném okolíku. Kvetou od poloviny května do konce června. Tyčinky jsou nestejnoměrně dlouhé, přirostlé ke korunce. Plod je podlouhlá tobolka.

Druhy a odrůdy

Ixiolirion kolpakowskianum REGEL. (syn. Kolpakowskia ixiolirioides RGL.) pochází z Turkestánu, kde se nachází v nadmořských výškách kolem 1500 m. má drobné cibulky, asi 1.5 cm v průměru, které se podobají cibulkám tulipánu. Rostlina je vysoká 30-40 cm. v okolíku má 2-4 fialově bílé květy s velkými, úzkými okvětnímí lístky. Kvete v květnu a v červnu. Vyžaduje zimní ochranu před mrazy.

Ixiolirion tataricum HERB. (syn. I. ledebourii FISCH. et MEY.) má štíhlou lodyhu se šídlovitými listy, zakončenou okolíkem zářivě tmavě modrých, drobnějších, široce otevřených trychtýřovitých květů. Kvetou již v polovině května. Roslina je vysoká 20-35 cm.

Ixiolirion montanum HERB. (syn. I. pallasii FISCH. et. MEY.) (bar. tab. XXIII/2) pochází z Orientu a z jiční části SSSR. Cibule jsou oválně vejčité, hnědé. Lodyha je porostlá menšími listy a zakončená okolíkem nejčastěji 4 květů. Jednotlivé květy jsou dlouhé asi 4 cm a mají nazpět ohnuté špičky okvětních lístků. Vykvétají koncem května a v červnu. Barva květu je tmavě fialově modrá s růžově bílým nádechem. Pod okolíkem u silnějších rostlin vyrůstají obvykle ještě další jednotlivé květy. Rostlina je vysoká 30-40 cm.

Požadavky na stanoviště

Rostliny vyžadují písčitohlinitou humózní půdu. Nejlépe rostou na sušším, teplém a opravdu chráněném stanovišti, na plném slunci, ačkoliv snášejí i polostín. Sázíme je proto do půdy s dobrou drenáží, a to tak, aby severní strany byly chráněny vyššími rostlinami. Přestože jsou dosti nenáročné, nenacházíme je v zahradách příliš často.

Pěstování

Cibule vysazujeme v říjnu až v listopadu, do hloubky 10 cm, na vzdálenost 8-10 cm. lehčí přikrývka rašeliny nebo suchého listí předejde případným škodám z vymrznutí. Protože nesnášejí nadměrnou spodní vláhu, musíme osázené místo přikrýt tabulí skla nebo jinou deskou. V době vegetace nemají rostliny zvláštní požadavky, kromě občasného prokypření povrchu půdy. Po odkvětu, když nadzemní části zežloutly (od července do října), již v žádném případě nezaléváme, protože cibule potřebují vegetační klid. Nejlepší je koncem července nebo začátkem srpna cibule ze země vyjmout a uložit na stinném a suchém místě až do nové výsadby. Osvědčilo se ukládat je do suchého písku. Ve skalkách nebo na vyvýšených záhonech můžeme cibule ponechat po odkvětu v zemi a přesadit je teprve po 2-3 letech.

Množení

Ixiolirion se nejlépe množí semeny, které vyséváme hned po sklizni a do dvou let získáme květuschopné cibule. Vedle toho můžeme použít dceřiné cibulky, které ve vhodnou dobu vysadíme na množitelský záhon a dorbou drenáží do řádků vzdálených 20 cm a 4 – 8 cm od sebe. Jinak je způsob množení podobný jako u Ixia.

Použití

Tato poměrně nenáročná květina se pěstuje především ve sklakách, kde roste velice pěkně, zejména je-li obklopena nízkými polštářovitými rostlinami. Pro svou suchomilnost se hodí také do menších skupin na suché zídky nebo k olemování vyvýšených rabat. Je velmi vděčnou rostlinou k řezu, neboť uříznuté květy vydrží dlouho ve váze. Některé druhy, zejména I. tataraicum a I. montanum, jsou pro svou pěknou tmavě modrou a fialově modrou barvu vyhledávány a i pro vazbu.