Jméno rodu je složeno z řeckých slov kalos (krásný) a chartos (tráva).
Pěknosemenec je cibulová květina blízké budoucnosti, která se však u nás dosud pěstuje jen velmi málo. V Severní Americe je velice rozšířena pod názvem „mormonské tulipány“. Celý rod zahrnuje asi 60 druhů a hlavní oblast výskytu leží v teplých oblastech Severní Ameriky.

Z vejčité cibule vyrůstají 2-3 trávovité listy a stvol vysoký nejčastěji 30-60 cm, zakončený jedním nebo několika květy. Některé druhy mají květy vzpřímené, jiné nící – většinou na dlouhých stopkách. Vnější okvětní lístky bývají menší než vnitřní. Květy mají průměr 5-10 cm a bývají barevně veselé. Kvetou převážně v červnu a v červenci. Plod je podlouhlá tobolka.

Druhy a odrůdy

Ve své domovině se pěknosemenec dělí na 3 skupiny:

1. „Star-tulips“: Sem patří formy nízkého vzrůstu. Květy jsou pravidelně ochmýřené, a proto se jim říká „kočičí ucho“. Je to skupina neodolnější proti chladu.
2. „Globe-tulips“: Tato skupina obsahuje variety vysoké 30 cm, vždy s ohnutými květy.
3. „Mariposa-lilie“: je to nejdůležitější a esteticky nejhodnotnější skupina, která je právem nezývána „motýlek“. Rostliny mají velké, až 10 cm široké květy a listy dlouhé téměř 40 cm.

Calochortus albus DOUGL. (syn. C. englerianus hort., Cyclobortha alba BENT.) pochází z Kalifornie a je vysoký 30-75 cm. květy jsou bílé s červenou skvrnou na vnitřních okvětních lístcích. Vnější lístky jsou protáhle kopinaté. Kvete v červnu až v srpnu. Hodí se i pro polostín. Pěstuje se hlavně na trvalkovém záhoně, vyžaduje však zimní ochranu.

Calochortus amabilis PURDY pochází z Kalifornie. Velmi snadno se pěstuje, zejména na pohostinném stanovišti. Je vysoký 30-60 cm, podobný předchozímu. Má početné nící, kulovité, žluté květy s chloupkatým okrajem. Kvete v červnu a v červenci.

Calochortus caeruleus WATS. Pochází z Kalifornie a je vysoký pouze 15-20 cm. požaduje plné slunce. Květy jsou kalichovité, zpočátku vzpřímené, velké, bílé s lilamodrými žilkami uvnitř. Kvete v červenci.

Calochortus clavatus WATS. Je domovem v západních oblastech USA. Má velké, žluté, hnědě žíhané květy s červenými prašníky. Průměr květu dosahuje 10-15 cm. kvete v červnu a v červenci.

Calochortus lutens DOUGL. (syn. C. flavus SCHULT. Fil., C. pallidus SCHULT. fil.) pochází z Kalifornie. Květy jsou zářivě zelenožluté až oranžové s nachovými skvrnami. Je vysoký 30-40 cm. kvete většinou v červnu a v červenci.

Calochortus macrocarpus DOUGL. Je rozšířen v západních oblastech Severní Ameriky. Je vysoký 45-60 cm, s 3-5 úzkými listy. Květy má levandulově modré s tmavší skvrnou, velké, obyčejně po 3 na jednom stvolu. Je poměrně otužilý, přesto vyžaduje zimní přikrývku. Kvete až v srpnu.

Calochortus splendens DOUGL. Pochází z Kalifornie a je vysoký 40-50 cm. květy jsou růžově fialové s tmavou skvrnou na bázi okvětních lístků. Je velmi variabilní v barvě a dosti choulostivý. Vykvétá až v srpnu.

Calochortus uniflorum H. et A. pochází z Kalifornie. Je vysoký pouze 8-15 cm, a proto se hodí zvláště do skalky. Vyžaduje však slunce. Květy jsou lilamodré. Kvete v červenci.

Calochortus venustus DOUGL. Pochází z Kalifornie. Je vysoký 30-60 cm a má 3-4 trávovité svinuté listy. Na jednom stvolu je 2-6 bílých květů s tmavou skvrnou. Květy mají asi 6 cm v průměru. Je to jeden z nejpěknějších druhů, velice variabilní, proto se hodně používá k dalšímu šlechtění.
Nejhezčí odrůdou je ´Eldorado´, smetanově bílá přecházející do lososova, uvnitř zlatožlutě kropenatá. Hodí se k řezu.
Var. citrinus hort. má květy citrónově žluté s kaštanovými skvrnami.
Var. ocalatus hort. má květy bílé s tmavší skvrnou na každém okvětním lístku, který je vně růžový.

Požadavky na stanoviště

Tato květin se u nás nedaří v každém prostředí. Je mnohem choulostivější než tulipány. Žádá chráněné stanoviště, nejlépe na jižní straně zdi. V žádném případě nesnáší nadměrnou spodní vláhu, proto je velmi důležitá řádná drenáž. Nejvhodnější je lehčí, hlinitopísčitá, kyprá půda dobře zásobená živinami. Některé choulostivější druhy žádají plné slunce, ostatní se spokojí i s polostínem. Pokud nezajistíme této poměrně málo známé rostlině potřebné podmínky k životu, po krátké débě za zahrady zmizí.

Pěstování

Na příznivém stanovišti v teplé poloze můžeme cibule pěknosemence vysazovat na záhon ještě na podzim. Sází se velmi pozdě, nejlépe až koncem října a v listopadu, aby před příchodem mrazů nevyrašily. Vysazujeme je 8-10 cm hluboko a po výsadbě záhon dobře přikryjeme listím, rašelinou nebo chvojím. Přikrývka proti mrazu je nutná zejména v prvním roce po výsadbě. Dobré je, když osázené místo ještě přikryjeme kusem fólie proti nadměrné vlhkosti v zimě. Jakmile pomine na jaře nebezpečí mrazů, přikrývku odstraníme.

Přebytečná vláha rostlinám škodí také po odkvětu. Proto se doporučuje přikrýt stanoviště tabulkou skla. Cibule pak dobře vyzrávají a v příštím roce lépe kvetou. Asi za 4-6 týdnů po odkvětu cibule vyjmeme ze země a uskladníme je až do nové výsadby suché, chladné a dobře větrané místnosti.
V méně příznivých podmínkách cibule pěknosemence uskladníme přes zimu jako mečíky a vysadíme je až z jara. V tom případě musíme rostliny, pokud na jaře brzy vyrašily, přikrýt chvojím, aby nepomrzly.

Množení

Pěknosemenec množíme dceřinými cibulkami nebo ze semene.
Při čištění cibulí po sklizni oddělujeme drobné cibulky, které vysazujeme buď ještě pozdě na podzim, nebo časně z jara. Množitelský záhon musí mít drobnou drenáž, nejlépe z menších kamenů, cihelné drti a hrubého písku. Drobné cibulky se sázejí, popřípadě vysévají v listopadu poměrně hustě do řádků vzdálených 10-15 cm, do hloubky 5-8 cm. příští rok v srpnu, tj. po vyzrání, cibulky vyjmeme ze země, očistíme a uskladníme do nové výsadby. Během dvou let jsou obvykle květuschopné.

Pěstování ze semen je většinou poměrně snadné. Pyl lze bez obtíží přenášet na lepkavou bliznu i uměle. Semena dozrávají poměrně pozdě na podzim. Vyséváme je do misek nebo do studeného pařeniště. První rok přezimují výsevy pod sklem, chráněné proti vlhku a mrazu. Semenáčky kvetou většinou ve třetím roce po výsevu. Některé druhy pěknosemence se však množí semeny velmi obtížně.

Použití

Pěknosemenec je vhodnou květinou pro alpína, zejména jeho nižší druhy (C. caeruleus, C. luteus a C. uniflorus), ovšem trvá to rok nebo dva, než se pořádně zabydlí. Má-li příznivé podmínky, je stále statnější.

Trvalky nebo trávy, kde může jejich krása vyniknout. Nedaří se v sousedství rostlin, které široce koření.
Choulostivější druhy můžeme sázet do hrnků, přes zimu je umístit ve studeném pařeništi nebo skleníku a na jaře je vysázet do zahrady.
Rychlit pěknosemence nelze.