Jméno rodu se odvozuje z řeckého slova moschos (pižmo) asi proto, že květy některých druhů voní po pižmu.
Modřence jsou drobné cibulové květiny, blízce příbuzní rodu Hyacinthus L. Vyskytuje se asi 50 druhů z nichž převážná většina je domovem v jižní Evropě, v oblasti kolem Středozemního moře, zbytek v Orientu a v jižních částech SSSR. Některé druhy planě rostoucí nalezneme ve volné přírodě i u nás. Několik druhů nebo jejich variet se pěstuje v zahradách již více než tři století.

Cibule jsou žlutobílé, kulovité, dosahují velikosti 2-3 cm v průměru a vytvářejí velké množství dceřiných cibulek. U většiny druhů se objevuje již na podzim růžice přízemních trávovitých listů, které jsou ploché nebo žlábkovité. Stvol je přímý, zakončený hustým hroznovitým květenstvím a jen zřídka má drobné listeny.jednotlivé květy jsou na krátkých stopečkách, bývají většinou převislé a okvětní lístky mají srostlé v jakousi trubičku nebo džbánek s šestizubým okrjem. Na vrcholu hroznovitého květenství bývají květy často jelové. Semeník je trojpouzdrý, krátké tyčinky jsou přirostlé k okvětí, blizna je slabě třílaločná. Barva květů je převážně modrá, a to ve všech možných odstínech. Některé druhy nebo jejich variety mají však květy fialově černé, růžové, žluté a bílé. Kvetou převážně v dubnu a v květnu, ačkoliv nejranější vykvétá již koncem února (M. azurem) a poslední až v červenci a v srpnu (M. aestivale). Plod je křídlavě tříhranná tobolka obsahující černá semena, po vyzrání většinou svraštělá.

Druhy a odrůdy

Muscari aestivale BAK. pochází z Orientu. Je vysoký 15 až 30 cm. listy jsou světle zelené, dlouhé 15-330 cm a široké 4-7 mm. Květní hrozen je je dlouhý a řídký, mívá 30-40 purpurově žlutých květů. Horní květy jsou převislé a tmavší, spodní na krátkých stopečkách jsou odstálé a světlejší. Trubičky jsou dlouhé 5-6 mm a mají velmi jemné zoubky na okraji. Kvete v červnu až v srpnu.

Muscari argaei album hort. je 20-35 cm vysoká květina- má drobné čistě bílé květy. Je poměrně pozdní, kvete v květnu až v červnu. Hodí se také k řezu.

Muscari armeniacum BAK. pochází z Arménie. Mívá 6-8 úzkých listů sestavených v přízemní růžici. Listy jsou zpočátku vzpřímené, později převislé. Dosahují délky až 40 cm, kdežto květní stvol pouze 15-25 cm. Jedna cibule vyhání zpravidla několik květních stvolů, zakončených až 1é cm dlouhými hrozny kobaltově modrých květů. Jednotlivé květy mají okraje okvětí bílé. Horní jalové květy jsou namodralé. Kvete poměrně pozdě, koncem dubna a v květnu. Pro své velké květy se používá hodně také k rychlení v hrnkách nebo ozdobných miskách.
Odrůdy:
´Blue Spike´ je jemně modrý, plnokvětý.
´Catab´ je světle modrý, pozdní.
´Early Giant´má švestkově modré velké květy, je velmi raný.

Muscari aucheri BOISS (syn. Botryanthus aucheri BOISS) pochází z Malé Asie. Je to půvabná rostlinka vysoká jen 5-12 cm. z malé vejčité cibulky vyhání pouze 2-3 rýhované a jazykovitě zašpičatělé listy dlouhé 5-8 cm, a široké 5 mm. Z listové růžive vyrůstají květní stvoly zakončené téměř kulovitým květenstvím a 6 až 10 květů v hroznu. Jednotlivé květy jsou velmi malé, vejčité, na špičce lemované bělavými, trojbokými, poněkud zpět zahnutými zoubky. Květní stopečky jsou dlouhé 2-3 mm. Barva květů je blankytně modrá. Květy vykvétají mnohdy již koncem března, jinak většinou až v dubnu.

Muscari azurem hort. (syn. M. lingulatum BAK. Hyacinthella azurea CHOUARD, Hyacinthus azurea BAK.) (bar. tab. XXII/2) roste planě v Malé Asii. Je vysoký pouze 7-15 cm. má obvykle 2-3 světle zelené listy, dlouhé 6-10 cm, žlábkovité a široké 10-18 mm. Květní stvol je zakončen poměrně bohatým hroznovým květenstvím azurově modrých květů s bělavě modrými zoubky a nahnědlým ústím. Je nejranější ze všech modřenců a jeho velmi pěkné hlavičky rozkvétají někdy již koncem února a v březnu.
Var. album hort. je trochu nižší, čistě bílá a spolu s původním druhem tvoří velmi pěknou barevnou kombinaci.
Var. amphibolis hort. má světle modré květy, je trochu pozdější.

Muscari botryoides MILL. (syn. M. strangwaysii TEN., Hyacinthus botryoides hort.) – modřenec širokolistý (bar. tab. XXII/1) – je rozšířen po celé jižní Evropě a Malé Asii až po Kavkaz, kde roste až do výšky 2000 m. n. m. Zdomácněl i ve střední Evropě, proto ho najdeme i u nás na jižním Slovensku, hlavně na lukách, v zahradách a ve vinicích.
Rostlina je vysoká 10-20 cm. Z bílé vejčité cibule vyrůstají 2-3 široce čárkovité, asi 20 cm dlouhé listy. Květní stvol je zakončen krátkým 15-20květým, vejčitým hroznem, který má na vrcholku několik jalových květů. Jednotlivé kvítky jsou hustě semknuté, baňkovité, vně na modrém základě trochu ojíněné, s bílými, zubatými a poněkud ven ohnutými okraji. Kvete v dubnu a v květnu. Používá se také jako hrnková rostlina k rychlení.
Var. album SW. (syn. Var. candidum VOSS.) (bar. tab. XXII/3 s květy čistě bílými se dá také použít pro pozdní rychlení.
Var. carneum ARNOTT. Má bílé květy s růžovým nádechem. Dnes je u nás poměrně vzácný.
Var. coerulea hort. je vysoký 10 až 1ř cm a má květy tmavě modré.
Var. sordidum VOSS. Má perlově šedé květy.

Muscari comosum MILL. (syn. Hyacinthus comosus L., Leopoldia fimosa PARLAT.) roste na písečných polích jižní Evropy a severní Afriky. Na některých místech zdomácněl i u nás. Je vysoký 30-60 cm. Mívá 3-4 žlábkovité vzpřímené listy, dlouhé 30-40 cm a široké 2-3 cm. květní hrozen je kuželovitý, s ametystově modrými nápadnými květy na delších odstávajících stopkách. Většina květů je jalová. Tento druh působí opravdu originálně. U nás vykvétá v květnu a v červnu. Pěstuje se především v následujících dvou formách:
Var. monstrosum hort. je 30-40 cm vysoký. Cibule mají špinavé slupky. Modrofialový květ tvoří chochol.
Var. plumosum hort. se pěstuje od roku 1612. Rostliny jsou vysoké 25 – 40 cm a mají květní stvol ukončem hroznem hluboce rozčleněných květů, takže celek působí z dálky jako nějaký chochol nebo pštrosí péro. Aby se květní stvol za deště nepřelomil, vysazujeme ho k slabší tyčce. Barva květů je zpočátku purpurově modrá, později světle ametystově modrá. Téměř všechny květy jsou sterilní, obtížně se tedy množí. Velmi dobře se uplatní zejména jako květina k řezu, neboť vydrží dlouho červená.

Muscari heldreichii BOISS. (syn. M. hymenophorum HELDR.) pochází z Řecka. Je vysoký 10-20 cm. Z šedohnědé cibule vyrůstají široce páskovité, tmavě zelené listy se středním žlábkem na konci špičaté, dlouhé 15-25 cm. květní stvol je ukončen hroznovitým květenstvím 8-12 modrých květů s bílým, hodně nazpět zahnutými cípy. Naspodu květenství jsou květy na krátkých stopkách, nahoře jsou téměř přisedlé. Kvete v květnu a v červnu. Plod tvoří velká tobolka.

Muscari latifolium J. KIRK. Pochází z oblasti kolem Bosporu. Je vysoký 20-40 cm a má velké, kulovité, černohnědé cibule. Listy jsou dlouhé až 20 cm a široké 3 cm, vzpřímené. Květní hrozen je řídký, dlouhý a mívá 10-20 zpočátku blankytně modrých a při dokvétání tmavě modrých květů. Kvete v květnu až začátkem června.

Muscari moschatum WILLD. (syn. M. muscarini MED., M. suaveolens FISCH., M. ambrosiacum MOENCH., Hyacinthus muscari L.) pochází z Řecka a Orientu, kde roste na písčité a mírně vápenité půdě. Rostlina je vysoká 20-30 cm. ze žluté, protáhlé cibule vyrůstá 5-6 světle zelených úzkých listů, dlouhých 25-30 cm, s tupým zakončením. Květenství je tvořeno hustým, mnohokvětým hroznem zelenožlutých květů s nádechem do modra. Květy jsou protáhle baňkovité, na špičce hrbolaté, s hvězdicovitými zoubky na okraji a velmi krátkou stopečkou. Velice pěkně voní. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je ostře hranatá tobolka.
Var. flavum BOT. MAG. Má purpurově žluté květy a červené ústí.
Var. major hort. má purpurové květy se žlutým okrajem. Příjemně voní.

Muscari neglectum GUSS. (syn. M. Atlanticum BOISS. et REUT) je domovem ve Francii a Itálii. Odtud se rozšířil po celé jižní Evropě, Malé Asii a severní Africe. Rostlina je vysoká 30-45 cm a má 30-40 zářivě černomodrých květů v hustém hroznu. Okraje okvětních lístků jsou světle modré s bílými cípy. Kvete koncem března a v dubnu.

Muscari paradoxum K. KOCH roste dosud planě v Arménii. Je vysoký 25-40 cm a má velké, široké, modročerné květní trubičky. Kvete v dubnu a v květnu. V zahradách je poměrně vzácný.

Muscari polyanthum BOISS. pochází z Malé Asie, odkud byl dovezen do Evropy v roce 1890. je vysoký 15-25 cm a květy má tmavě modré. Kvete v dubnu a v květnu.
Var. album má krémově bílé květy.

Muscari racemosum MILL. roste v jižní Evropě a v jižní části SSSR až po Kavkaz. Najdeme ho však i u nás v teplejších oblastech, zejména na jižní Moravě. V zahradách se pěstuje již čtyři století. Z vejčité cibule vyrůstá nkolik úzkých, stínových a nazpět ohnutých listů, dlouhých 20-40 cm, které v době květu zasychají. Rostlina je vysoká 15-30 cm. květní stvol je vzpřímený, světle zelený s fialov hnědými tečkami; nese hrozen 25 až 40 květů. Okvětí je soudečkovité, sytě modré, velmi pěkně vonící. Zubatý okraj okvětních lístků je nejdříve bílý, později zmodrá. Husté květní hrozny vykvétají v dubnu a v květnu.

Muscari tubergenianum TH. HOOG. Byl nalezen teprve v roce 1940 v severozápadním Í ránu. Je vysoký 20-30 cm. Každá bílá cibule s velice malými šupinkami mívá několik květních stvolů. Tmavě zelené listy jsou dlouhé 15-20 cm. květenství je velmi husté, dlouhé asi 10 cm, složené z džbánkvitých, zářivě modrých květů, s krátkými, bílými zoubky. Vrchol květenství je světlejší, spodní část tmavší. Vykvétá v polovině dubna.

Požadavky na stanoviště

Modřenes nemá zvláštní požadavky na prostředí. Roste téměř v každé zahradní půdě, pokud je kyprá a má dostatek živin. Nesnáší však přílišné vlhko, přestože v době vegetace potřebuje více vláhy. Hodí se na výslunní, většina druhů však snáší i polostín, popřípadě i vysloveně stinné stanoviště. Je plně mrazuvzdorný.

Pěstování

Většina modřenců vytváří listovou růžici již na podzim, proto je nutno vysazovat cibulky dříve, než jak je to obvyklé u ostatních cibulových květin. Nejvhodnější je druhá polovina září a první polovina října. Můžeme je však sázet i později, a to až do té doby, než přijdou větší mrazy a půda zamrzne. Hloubka sázení se řídí velikostí cibulí. Velké, květuschopné cibule lehčí půdě sázíme 10-15 cm hluboko, drobnější cibulky a všechny cibule v těžší půdě je 6-10 cm hluboko. Na jaře je modřenec vděčný za přihnojení plným hnojivem, popřípadě můžeme použít hnojivou zálivku. Na stanovišti ponecháváme rostliny 2-3 roky. Cibulky sklízíme v červnci až po zežloutnutí nadzemních částí rostlin. Necháme je oschnout a po několika dnech je očistíme od všech nečistot. Vysazujeme-li cibule opět na stejné místo, pohnojíme půdu dobrým kompostem. Místo přesazování můžeme také po ukončení vegetace přikrýt osázené stanoviště dobrým kompostem.

Množení

Modřenec se nejlépe množí postranními cibulkami, kterých vytváří většina druhů dostatečné množství. Oddělujeme je od mateřských cibulí při přesazování, roztřídíme je podle velikosti a ve vhodnou dobu vysázíme. Množitelský záhon musí být hluboce prokypření a prohnojený, neboť cibule zůstanou 2-3 roky na místě. Drobné cibulky sázíme 5-10 cm hluboko a 2-5 cm od sebe. Vzdálenost mezi řádky má být 12-20 cm. Během vegetace udržujeme půdu kyprou a v bezplevelném stavu.
Potřebujeme-li velké množství rostlin, můžeme množit modřenec ze semene. Naprostá většina druhů a variet tvoří dostatečné množství semene. Sebereme je, jakmile začnou tobolky pukat, a ihned vysejeme do výsevních truhlíčků nebo plochých misek. Vyséváme-li semeno až na jaře, rostliny klíčí až příští rok. Použijeme písčitou kompostní zeminu. Semenáčky brzy po vzejití přepícháme. Semeno můžeme také vysévat přímo do volné půdy nebo do studeného pařeniště na podzim, do řádků vzdálených 10 cm, poměrně hustě vedle sebe. Semenáčky kvetou obvykle třetí až čtvrtý rok. Modřence se mezi sebou sami snadno kříží; takto získané rostliny neodpovídají zcela původní odrůdě nebo druhu.

Použití

Modřenec lze použít v sadovnictví téměř všude. Především by neměl chybět v žádné skalce. Dále patří na květinová rabátka mezi jarní cibulové květiny a tako do trvalkového záhonu. Velmi pěkně působí jako podrost ve společné výsadbě „Trubkovitých narcisů“ a „Dlouhokorunných narcisů“, botanických tulipánů, „Darwin hybridů“ apod. jsou vhodné také k olemování cestiček a na obruby dlouhých záhonů. Své místo najdou na slunném svahu a v přírodní části zahrady. Mohou se vysazovat i do trávníků, ovšem za předpokladu, ře jej nebudeme předčasně sekat. Větší množství modřenců je vhodné také přad skupinou okrasných dřevin, protože zůstávají mnoho let na místě, snadno se vyměňují a bohatě kvetou.
Několik druhů, zejména vyšších, se využívá i k řezu a mnohé druhy je možno přirychlovat.

jméno rodu zahrnuje řecká slova tria (tři) a leitos (dokonalý).
Tato květina pochází ze Severní a Jižní Ameriky. Někteří autoři ji zařazují mezi Brodiaea, takže pod tímto názvem ji můžeme najít také v různých firemních cenících. Celý rod obsahuje více než 20 druhů, pěstitelský význam má však pouze několik z nich.
Rostliny mají drobné zakončené cibule, málo úzkých řemínkovitých listů a slabé dlouhé stvoly zakončené okolíkem hvězdičkovitých květů. Kvetou v červnu a v červenci.

Druhy a odrůdy

Triteleia bridgesii GREENE (syn. Brodiae bridgesii S. WATS.) je lilarůžový velkokvětý druh, hodící se velmi dobře k řezu. Rostliny jsou vysoké 50- 60 cm. Kvete v červnu.

Triteleia hyacinthina GREENE (syn. T. lactea DAVIDS. et MOX., Brodiaea lactea S. VATS., Hesperoscordum hyacinthium LINDL.) je vysoká 45-55 cm. květy má bílé, vně lilafialové. Kvete v červnu a v červenci.

Triteleira ixioides GREENE (syn. Brodiaea ixioides S. WATS., B. lutea MORTON) je známá také pod jménem „Goldem Star“. Rostlina je vysoká 30-50 cm. květy má zlatožluté s červeným stínováním. Kvete v červnu.

Triteleira laxa BENTH. (syn. Brodiaea laxa S. WATS.) je vysoká 40-60 cm. květy má tmavě fialově modré. Kvete v červnu.

Triteleira penduncularis LINDL. (syn. Brodiaea penduncularis S. WATS.) je vyšší než ostatní, 50-70 cm. Květy má smetanově bílé. Kvete v červnu a v červenci. Je poměrně vytrvalá.

Požadavky na stanoviště

Rostliny potřebují chráněné slunečné stanoviště. Nejlépe se daří ve směsi listovky, pařeništní zeminy a písku. V létě a na podzim žádají sucho. K přezimování potřebují velmi dobrou pokrývku nebo se mohou před příchodem mrazů přesadit do hrnku a umístit v mrazuprostém prostředí.

Pěstování

Cibule vysazujeme ven v září až v listopadu, a to 6-8 cm hluboko. Do jamky přidáváne trochu písku, aby netrpěly přebytečnou vlhkostí. Přesazujeme je vždy po několika letech.
V drsnějších podmínkách je lépe cibule vysázet do bedničky, kterou před příchodem mrazů přeneseme do studeného skleníku nebo do místnosti, kde se netopí.

Množení

Rostlinu množíme buď postranními cibulkami, nebo semenem. Semenáčky kvetou většinou třetí rok.

Použití

Květina se vysazuje v malých skupinách do skalky nebo mezi trvalky, kde velmi pěkně působí zejména mezi nízkými polštáři skalniček. Všechny druhy můžeme použít i jako hrnkové květiny. Jsou oblíbené k řezu.

Rod dostal jméno podle českého botanika hraběte Kašpara ze Šternberku (1761-1838).
Tato květina pochází většinou z východní části Středomoří a Malé Asie. Existuje 12 druhů, které jsou známy již čtyři století.
Rostliny jsou vysoké pouze 10-15 cm. Z nevelké cibule vyrůstá v době květu nebo až po odkvětu několik páskovitých listů. Květní stvol je velmi krátký, takže květy připomínají krokusy. Květy jsou žluté, většinou jednotlivé, zřídka po dvou. Okvětí je nálevkovité, vzpřímené, s dlouhou trubkou a oválnými až kopinatými cípy. Tyčinky jsou volné a semeník třípouzdrý.

Druhy a odrůdy

Sternbergia colchiciflora WALD. et KIT. (syn. S. aetnensis SCHULT., S. schubergtii SCHENK., Amaryllis colchiciflora KER., Amaryllis citrina SIBTH. et SM.) pochází z jihovýchodní Evropy a z Malé Asie. Má velmi drobné cibule. Je vysoká pouze 6-8 cm. listy jsou dlouhé 7-10 cm a objevují se až na jaře. Květy jsou drobné, žluté a kvetou v září až v říjnu.

Sternbergia fischeriana ROEM. (syn. Oporanthus fischerianus HERB.) je domovem v Kašmíru. Rostlina je vysoká 10-15 cm. Má velké, zářivě žluté květy podobné velkým žlutým ocúnům. Od předešlého druhu se liší především stopkatým semeníkem. Vykvétá časně z jara, a to v březnu a v dubnu. Teprve po odkvětu vyrůstají až 30 cm dlouhé a 1-2 cm široké travnaté listy. Z našich zahrad vymizela, ačkoliv se dříve hodně pěstovala.

Sternbergia lutea SPRENG. (syn. Amaryllis lutea L., Oporanthus luteus HERB.) roste planě ve Středomoří. Rostlina je vysoká 10-15 cm. cibule jsou hruškovité, s načernalou sluokou, široké 4-5 cm. květy má živě žluté, většinou jednotlivé, zřídka po dvou. Kvete v září a v říjnu. Současně s květy vyrůstají i listy, a to 4-8, jež bývají dlouhé 10-20 cm a široké 15 mm.
Var. angustifolia hort. je bohatě kvetoucí forma se světle žlutými květy.
Var. flore pleno hort. má sytě žluté plné květy.
Var. major hort. má zvláště velké žluté květy.
Var. situla hort. má zářivě žluté květy a nepatrně světlejší listy.

Sternbergia macrantha J. GAY. Pochází z Malé Asie. Kvete ze všech nejpozději, až koncem října. Má temně žluté velké květy, až 12 cm v průměru. Listy jsou páskovité, dlouhé až 30 cm; vyrážejí ze země pozdě na jaře. Rostlina je vysoká 10-15 cm.

Požadavky na stanoviště

Rostlinám vyhovuje každá lehčí, humózní a dobře propustná půda, která může být i kamenitá. Důležitá je dobrá drenáž. Ve své vlasti roste na kamenitovápenitých stráních, kde je dostatek slunce, ačkoliv snáší i polostín. U nás jí vyhovuje teplá chráněná poloha a mírně alkalická půda. Zcela nevhodné je přílišné vlhko v půdě.

Pěstování

Nejvhodnější doba k přesazování cibulí je červenec. Přesazujeme každý třetí až čtvrtý rok, a to tak, že cibule vyjmeme a vysadíme na připravený záhonek 10-12 cm hluboko do menších skupin. Vzdálenost mezi jednotlivými rostlinami má být 10-12 cm. před příchodem mrazů záhonek přikryjeme vrstvou jehličí nebo listí, a zesílí-li mrazy, položíme přes ně ještě kus fólie.

Rostliny můžeme pěstovat také v hrnku, který v době květu rostlin umístíme v zahradě na záhoně a před příchodem mrazů přemístíme do studeného skleníku nebo na verandu, kde nemrzne.

Množení

Při přesazování rostlin oddělujeme dceřiné cibulky, které ihned vysadíme na zvláštní záhonek, kde z nich během 2 let vypěstujeme květuschopné cibule.
Pokud množíme rostlinu ze semene, vyséváme osivo na podzim. Květuschopné cibule získáme za 4-5 let.

Použití

Rostliny pěstujeme ve skalkách, které právě v září a v říjnu bývají poměrně barveně chudé, dále na různých terasách a zahradních zídkách. Mohou se použít i na obruby záhonů nebo trávníků. Velmi vhodní sousedé jsou zejména ocúny, podzimní krokusy, drobnější trávy a různé polštářovité trvalky. Na příznivém stanovišti se dobře zabydlí a pravidelně kvetou.

Rod dostal jméno podle velkého milovníka květin hamburského městského tajemníka J. H. von Sprekelsena († 1764), český název Jakubská lilie vznikl podle tvaru a barvy květu, který připomíná starý kříž řadových rytířů svatého Jakuba.

Tato květina se pěstuje v Evropě již čtyři století, a přesti je však dosud velmi málo známá, kromě jediného druhu, který roste planě v mexiku a Guatemale.
Rostlina vytváří 5-6 cm velkou, černohnědou, kulatou cibuli s prodlouženým krkem. Nejdříve raší květní stvol, který je dutý a poněkud ploše stisknutý, zelený, s nádechem do června. Květ je souměrný, sametově karmínový, přičemž postrádá trubku, jako má např. Amarylis; okvětní lístky jsou široce rozevřené. Nejvyšší okvětní lístek je širší, dva postranní jsou mnohem užší a kopinaté. Spodní tři okvětní lístky jsou ostruhovitě sevřené a na konci poněkud rozšířené a ohnuté ven, takže z nich vyčnívají prašníky s čnělkou. Ze silné cibule vyrůstají 2-3 květní stvoly. Rostlina kvete velmi brzy po výsadbě, většinou v květnu a v červnu. Listy se objevují později, jsou tmavě zelené, dlouhé 40 cm a široké pouze 2 cm; rostlina jich mívá 4-6. Plod je tříboká tobolka.

Druhy a odrůdy

Sprekelia formosissima HERB. (syn. S. heisteri TREW., Aaryllis formosissima L.) je rostlina vysoká 2é-25 cm, má cibule s hnědočervenými suknicemi. Načervenalý stvol je zakončen většinou jedním, zřídka dvěma krásnými tmavě sametově karmínovými květy. Vykvétá v dubnu až v květnu. Dříve byla řazena do rodu Amaryllis L.
Var. galuca LINDL. (syn. S. glauca LINDL.) je vysoká 20-30 cm. Květy má menší a poněkud světlejší, s užšími okvětními lístky. Kvete v dubnu až v červnu. Listy jsou šedozelené. Cibule má černou slupku.

Požadavky na stanoviště

Tato rostlina se dříve u nás pěstovala pouze jako hrnková květina. Na chráněném a příznivém stanovišti venku se jí však daří lépe, a proto také pravidelněji a lépe kvete. Nejlépe se pěstuje v kypré listovce zásobené živinami, s příměsí písku, záhonek musí mít dobrou drenáž. V našich klimatických podmínkách není mrazuvzdorná. Vyžaduje slunnou polohu.

Pěstování

Cibule se vysazují venku koncem dubna a v květnu do půdy dobře vyhnojené kompostem, 8-15 cm hluboko, na vzdálenost 10-20 cm. nesmí se sázet příliš hluboko, proto cibulový krček má být jen mírně pokryt zemí. Do půdy můžeme také přiat rohovinu nebo kostní moučku. Po výsadbě záhonek mírně zalejeme a pak již necháme rostliny v klidu. Teprve když rostliny zakořenily a počnou rašit, vydatněji je zeléváme, popřípadě občas i hnojivou zálivkou.

Koncem srpna se přestane zalévat a cibule pomalu zatahuje. Před příchodem mrazů se cibule vyjmou ze země, nechají oschnout a uloží v suchu a teple, takže úplně zatáhnou. Při sklizni se nesmějí poškodit kořínky. Osvědčilo se také uložit cibule přes zimu do bedničky s pískem a udržovat teplotu na 15-20°C.
Rostliny kvetou velmi brzy po zasazení, proto je možno je pěstovat vždy jeden rok ve volné půdě a druhý rok v hrnku. Do hrnků se vysazují cibule již v únoru, a to po 3-5 kusech. V té době se často již květní stvol tlačí i ze suché cibule, takže celkem snadno také dosáhneme toho, aby rostliny při dostatečné teplotě vykvetly za 2-3 týdny po výsadbě. Je vhodné rostliny občas přihnojit roztokem plného hnojiva, a to každých 10-14 dnů od okamžiku, kdy se objeví listy. Po odkvětu můžeme rostliny přesadit i s kořenovým balem do volné půdy, kde je dále pravidelně zaléváme a přihnojujeme. Snažíme se, aby narostlo hodně silných a vekých listů, a tím také silné a velké cibule. Předčasná sklizeň snižuje vytváření dceřiných cibulí a také bohatost květů v příštím roce.

Množení

Rostliny se množí postranními cibulkami, které oddělujeme od matečných cibulí teprve na jaře. Nesmíme je odtrhovat násilím, neboť potom snadno zahnívají. Rány zasypeme sirným prachem. Drobné cibulky neponecháváme na mateřské cibuli, neboť by přírůstky byly minimální. Nejlepších výsledků množení dosáhneme, když cibulky vysázíme poměrně brzy do studeného nebo poloteplého pařeniště a dobře je hnojíme. Při teplém počasí se pařeniště musí dostatečně větrat a v květnu se okna odstraní vůbec. Při správném ošetřování kvetou cibule většinou po 2-3 letech.
Jakubská lilie se může množit také semenem. Semenáčky kvetou obvykle po 4 letech pěstování.

Použití

Tato kdysi velmi oblíbená květina je vhodná především do skalky. Jinak se může vysázet v malých skupinkách na chráněném místě v zahradě spolu s jinými cibulovými květinami, nízkými trvalkami nebo v sousedství pěkných trav. Zvláště vhodné jsou terasovité záhony a suché zídky, kde nevyžaduje velkou péči.
Používá se také ve vazbě, stvoly jsou však velmi křehké, lámavé a květy málo trvanlivé, neboť odkvétají již po 5-8 dnech.
Dříve se u nás hodně pěstovala jako hrnková květina, neboť okouzlovala především svou sametově červenou barvu květu. Protože má na stvolu jen jeden květ, je vhodné vysazovat do hrnku několik cibulí. Rostliny vykvétají bez obtíží i ve skleněných nádobách s vodou jako hyacinty. Podle použitých teplot se dá doba květu řídit prakticky od února až do června.

Jméno rodu pochází z řeckého slova skilla, , což byl starořeckáý název pro mořskou cibuli.
Rod obsahuje asi 80 druhů, které jsou rozšířeny ve střední a jižní evropě, dále v malé Asii, v severní i jižní Africe a v Jižní Americe (hlavně v Peru a Chile). Jihoafrické a jihoamerické druhy se však pěstují hlavně jako květiny hrnkové a v našich poměrech nejsou zimovzdorné.

Ladoňky jsou nízké až středně vysoké květiny s podlouhlými listy. Květy jsou zvonkovité až hvězdicovité, sestavené v hroznech. Některé druhy mají jen dva květy v hroznu, jiné až dvacet. Barva květů je většinou modrá, jsou však také růžové, purpurové a bílé. Kvetou většinou na jaře, některé však na podzim.

Druhy a odrůdy

Scilla autumnalis L. je domovem v jižní Evropě a v severní Africe. Je vysoká 10-15 cm. květy mají hvězdičkovitý tvar, jsou světle purpurové, sestavené v hustém hroznu po 10_20. Kvete na podzim, což je její hlavní přednost, poněvadž v tu dobu je o květy již nouze.

Scilla bifolia L. (syn. S. dubia C. KOCH., Adenoscilla bifolia GREEN et GODR.) (bar. tab. XXI/3) je rozšířena hlavně ve Španělsku, ve Francii a v Orientu. Je vysoká 20-30 cm. Listy má úzké, podlouhle kopinaté, po dvou na rostlině, jak napovídá její jméno. Cibulky jsou bílé, vejčitého tvaru, velké až 2 cm. Květy jsou velké až 2 cm, hvězdicovité, sytě blankytně modré. Jsou sestaveny v hroznech po 3-10 na stvolech vysokých 20 cm. Kvetou v březnu až v dubnu.
Var. alba LODD. Je podobná původnímu druhu, květy má však bílé.
Var. praceox MAST. Je velmi krásná, robustnější forma vysoká až 30 cm. má až 15 květů v květenství a je ranější než předešlá.
Var. rosea BAK. (syn. S. rosea LEHM.) má světle růžové hvězdicovité květy.
Var. taurica REGEL. Byla nověji přeřazena k druhu S. sibirica.

Scilla hispanica MILL. (syn. S. campanulata AIT., S. hyacinthoides JACQ., Hyacinthus campanulatus hort., Agraphis campanulata RCHB., Endymion campanulatus PARL.) (bar. tab. XXI/1) roste na Pyrenejském poloostrově a v zahradách se pěstuje již přes 300 let. Cibule jsou velké až 7 cm, ploché. Listy jsou špičatě kopinaté. Kvetoucí rostlina je vysoká až 30 cm. květy jsou široce zvonkovité, převislé a jsou uspořádány v hroznu po 10-15 květech. Barva květů u původního druhu je fialově modrá. Bylo však vypěstování mnoho odrůd v různých barvách od modré, přes růžovou až po bílou. Kvete v květnu až v červnu.

Odrůdy:
´Blue Bird´ je velmi raná odrůda vhodná k řezu, se sytě modrými květy na delších stvolech.
´Dainty Maid´ má tmavě růžové květy.
´Excelsior´ je velkokvětá odrůda se sytě modrými květy na dlouhých stvolech.
´La Grandesse´ má čistě bílé květy.
´Myosotis´ má pomněnkově modré květy nezvyklé barvy.
´Rosabella´ je raná, velkokvětá odrůda se silnými stvoly a světle růžovými květy.
´Queen of the Pinks´ je velkokvětá odrůda se sytě růžovými květy.
´Skyblue´ je poudnější odrůda se sytě blankytně modrými květy.
´White Triumphator´ je velkokvětá odrůda se silnými stvoly, bohatě kvetoucími čistě bílými květy.

Scilla nonscripta HOFM. et LINK. (syn. S. butane SMITH., S. festalis SALISB., Endymion nonscriptus GARCKE, E. butane Rumory., Hyacinthus nonscriptus L., Agraphis butane RCHB.) roste ve Španělsku, v Anglii a ve východním Německu. Kvetoucí rostlina je vysoká asi 2é-30 cm, a listy úzkými, žlábkovitými, sytě zelenými. Cibule jsou žlutozelené, okrouhlé. Květy jsou trubkovitě zvonkovité a jsou uspořádány v jednostranných, poněkud převislých hroznech. Původní druh má květy modře fialové, bylo však vypěstováno několik odrůd jiných barev.

Odrůdy:
´Blush Queen´ má květy světle růžové.
´Delight´ má sytě modré květy na dlouhýh stvolech.

Scilla pragensia W. et K. (syn. S. amethystina VIV.) (bar. tab. XXI/4) se vyskytuje na Balkáně a je vysoká asi 20-25 cm. listy jsou podlouhlé, široké asi 1 cm a dlouhé 20 cm. Květy jsou zvonkovité, fialově modré s tmavšími proužky, sestavené v hustých vzpřímených hroznech až po třiceti. Kvete velmi pozdě v květnu až v červnu jako poslední z jarních ladoněk.

Scilla sibirica ANDR. (syn. S. amonia RED., S. uniflora WILLD., S. amoenula HORNEM, S. cernua RED., S. amonia var. sibirica BOT. MAG., S. azurea GOLDM., S. praceox hort.) (bar. tab. XXI/2) se vyskytuje na Balkáně, v Malé Asii, na Kavkaze a v jižním a středním Rusku, nikoliv tedy na Sibiři, jak by napovídaj její název. U nás je nejznámější a také nejrozšířenější. Rostlina je drobná, vysoká 1é-20 cm, s květy zářivě modrými, zvonečkovitými, převislými, po 1-3 na stvolu. Kvete v březnu až v dubnu.
Var. alba VAN EEDEN má květy bílé, není však příliš působivá.
Var. taurica ARNOTT je poněkud vzrůstnější, ranější a intenzivně modrá.

Odrůda:
´Spring Beauty´ má větší květy v delším hroznu a vyniká zvlášť zářivou modří květů.

Scilla tubergeniana HOOG byla objevena v roce 1928 v severozápadním Íránu. Má okrouhůé cibulky velké až 2 cm a 3-5 podlouhlých, úzkých listů. Květy jsou hvězdicovité, zářivě modře fialové, s tmavším proužkem na každém plátku. Jsou sestaveny po 3-4 v hroznech na lodyhách vysokých asi 15 cm. Svým typem se tato ladoňka podobá puškinii, je však poněkud mohutnější. Kvete nejdříve ze všech ladoněk, a to již v únoru.

Požadavky na stanoviště

Ladoňky jsou celkem nenáročné a velmi přizpůsobivé květiny, které se daří skoro v každé zahradní půdě. Nejlépe jim však vyhovuje půda lehčí, humózní, spíše písčitá. Na jaře vyžadují dostatek vláhy, na podzim a v zimě spíšesucho. Zásadně nemá být půda příliš těžká a studená. Ladoňky sázíme na slunce, ale velmi dobře snášejí i polostín.

Pěstování

Cibulky sázíme v srpnu až v říjnu do hloubky 6-10 cm, podle velikosti. V období mezi vydobytím a sázením nesmějí cibulky zůstat dlouho na vzduchu, protože mají velmi jemnou a tenkou slupku, snadno vysychají a vadnou, čímž se znehodnocují. Přechováváme je proto v rašelině nebo v navlhčených hrubých pilinách. V krutějších zimách mohou být ladoňky poškozeny, proto je nutná aspoň lehká přikrývka záhonku. Pokud jsou ladoňky pod keři nebo listnatými stromy, stačí jim obvykle spadané listí, které na jaře opatrně shrabeme, abychom nepoškodili mladé rostliny, které jsou velmi mělko.

Množení

Ladoňky se snadno rozmnožují samovolným výsevem, čímž se jejich porost postupně zahušťuje i rozšiřuje. Semeno dozrává postupně a musí se včas sklízet, než plody pukají a semeno velmi snadno vypadává. Osivo vyséváme na podzim do mělkých rýh vzdálených asi 10 cm. Vyseté semeno zasypeme rašelinou a pískem. Na jaře výsev vzejde a pak musíme udržovat stejnoměrnou vláhu. Aby narostly velké cibulky, hlavně u S. hispanica, je nutná několikrát opakovaní hnojivá zálivka, hlavně před květem a po odkvětu. Po dvou letech pěstování jsou pravidelně cibulky květuschopné.
Odrůdy musíme rozmnožovat vegetativně dceřinými cibulkami, které rostliny hojně nasazují. Cibulky se vybírají z půdy po zaschnutí listů, brut se oddělí, vyčistí a sukladní v rašelině. V srpnu dceřiné cibulky vysadíme do rýh na připravené záhony.

Použití

Ladoňky, zvláště drobnější a jemnější druhy, se hodí dobře do skalek. Všechny studny jsou vhodné k vysazování větších skupin, jako podrosty pod řídší listnaté stromy nebo keře. Některé z nich, jako S. hispanica a S. nonscripta , snášejí dost dobře i sousedství kořenů stromů. Vysázeny ve skupinách se porosty ladoněk nasazováním dceřiných cobulek a samovolným vysemeňováním časem zahušťují a v době květu poskytují krásné efekty.
S. hispanica e hodí také k řezu a může se pro tento účel velmi snadno přirychlovat.

Některé rané jemnější druhy, jako S. sibirica a S. tubergeniana, se velmi snadno přirychlují v hrnkách a poskytují tak levné a hezké květiny v zimním období.

Rod dostal název podle ruského chemika, geologa a sběratele rostlin, hraběte A. A. Muschin-Puschkina (zemřel roku 1805)-
Jsou to malé, cibulové květiny, jejichž dva druhy se vyskytují v Malé Asii a v oblasti Kavkazu. Mají malé cibulky (velké asi 2 cm), které jsou kulovité a bílé. Mají šedohnědou lsupku, která později odpadá. Listy jsou široce čárkovité, široké asi 15 mm. Květy mají zvonečkovitý tvar, připomínající ladoňku, barvu světle porcelánově modrou a jsou sestaveny v hustém hroznu na stvolu vysokém 15 cm. Kvetou většinou v březnu až v dubnu.

Druhy a odrůdy

Puschkinia hyacinthoides BAK. je domovem v Malé Asii. Je vysoká až 20 cm, květy má nálevkovité, bělavě modravé, připomínající svým tvarem poněkud hyacint.

Puschkinia scilloides ADAMS. (syn. Adamsia scilloides WILLD.) pochází z Kavkazu. Je vysoká asi 15 cm, květy má sestavené až ve dvanáctivětých hustých hroznech. Jsou velmi světle modré se sytě modrými proužky na vnější straně okvětních lístků. Mají nálevkovitý tvar a průměr 1,5-2 cm. pěstuje se hlavně:

Var. alba ADAMS je bílá.
Var. libanotica BOISS. (bar. tab. XXIV/4) má o něco větší květy a celkově je vzhlednější. Barva květů je světle modrá.
Var. libanotica alba BOOM. Je podobná, květy má však čistě bílé. Obě kvetou v březnu až v dubnu.

Požadavky na stanoviště

Půda má být kyprá, humózní. Na jaře vyžaduje dostatek vláhy, v létě však spíše sucho. Jinak je to rostlina přizpůsobivá a roste celkem dobře ve všech normálních zahradních podmínkách. Snáší i mírný polostín pod listnatýi stromy a keři, tam kde není utlačována jejich kořeny.

Pěstování

Cibulky sázíme na podzim asi 5 cm hluboko. Rostliny jsou dosti odolné a nevyžadují zvláštní ošetřování.

Množení

Puškinie se mohou množit jak postranními cibulkami, tak i semenem. Semeno se musí včas sklidit, protože snadno vypadává, mravenci je pak roznášejí, a tím se rostliny samovolně rozšiřují. Osivi vyséváme ihned po sklizni do mělkých rýh a zakryjeme slabší vrstvou kompostové rašeliny nebo dobrého kompostu. Na jaře se staráme hlavně o dostatečnou stálou vláhu a během vegetace, a tak získáváme větší přírůstky na cibulích. Po dvou letech pěstování jsou zpravidla cibulky ze semen již schopné květu.
Množení vedlejšími cibulkami je velmi snadné a rychlé. Cibulky dobýváme koncem června a pak je uchováváme na chladném a vzdušném místě. Po očištění a vytřídění je vysazujeme do rýh, podobně jako u výsevu. Obyčejně za jednu vegetaci jsou cibulky schopné květu.

Použití

Puškinie sázíme do skalek nebo do skupinek mezi ostatní jarní a předjarní květiny na záhony, popřípadě mezi listnaté stromy a keře. Jsou velmi trvanlivé a není třeba je vyjímat ze země. V příznivých podmínkách se odbře rozrůstají. Jen je třeba opatrnosti při vyhrabávání listí, abychom mělce kořenící cibulky, zvláště mladé rostlinky ze samovolného výsevu, nepoškodili nebo nezničili.

Pncration, řecký název rodu, byl znám již za Dioskorida.
Rostlina má vcelku hruškovitou cibuli, ze které vyrůstají páskovité listy a květní stvol zakončený okolíkem 4-12 velkých květů. Menší cibule vytvářejí pouze 1-2 květy. Okvětí je nálevkovité, srostlé s tyčinkami a pakorunkou. Kvete od května do září.
Kolem Středozemního moře, ve Východní Indii a na Kanárských ostrovech je rozšířeno celkem 12 druhů. K zahradnickému použití se však nabízejí pouze dva.

Druhy a odrůdy

Pnacratium illyricum L. (syn. P. stellare SALISB.) pochází z jižní Evropy. Cibule mají dlouhý krk a četné černohnědé šupiny. Rostliny dosahují výšky 30-40 cm. šedozelené páskovité listy jsou na konci poněkud rozšířené. Na plochém šedozeleném stvolu bývá okolík s 6-12 velkými, bílými, trychtýřovitými květy, které mají uvnitř zelenožlutý nádech a velmi silně voní. Kvete v květnu až v srpnu. Je poměrně otužilá.

Pnacratium maritinum L. je domovem ve Španělsku a Sýrii. Rostliny jsou vysoké 30-50 cm. dlouhé hruškovité cibule mají červenohnědé šupiny. Listy jsou šedozelené, páskovité, kopinatě protáhlé. Plochý stvol nese okolík 4-10 velkých žlutobílých květů, které pěkně voní. Vykvézá v červenci až v táří. Je choulostivější než předchozí druh. Dříve se cibule používaly také v lékařství jako náhražka za „mořskou cibuli“ (Urginea maritima) a rozemleté cibule sloužily k trávení myší.

Požadavky na stanoviště

Rostliny vyžadujíb kyprou, humózní zem s přímsi řidšího písku, neboť rostou planě na písčitém pobřeží kolem Středozemního moře. Dobře se jim daří, jsou-li vysázeny na jižním úpatí zdi. Stanoviště má mít dobrou drenáž.

Pěstování

Cibule vysazujeme tak hluboko, aby krk mírně vyčníval ze země. Jakmile přijdou první mrazíky, přikryjeme osázené místo asi 15 cm silnou vrstvou suchého listí. Tuto pokrývku odstraníme teprve začátkem května. Každý třetí rok, a to vždy počátkem září, vyjemem cibule ze země a uskladníme asi 4 týdny na suchém místě. V říjnu je pak znovu vysázíme do dobře připravené půdy, 20-30 cm hluboko.

Množení

Dříve bylo zvykem dovážet k nám hotové květuschopné cibule z jihu. Není však příliš obtížné si je u nás namnožit. Při přesazování proto oddělíme dceřiné cibulky a vysázíme je na zvláštní záhon, kde je pěstujeme stejným způsobem jako dospělé cibule. Po celou dobu množení zůstávají na jednom místě bez přesazování.

Použití

Pancratium můžeme použít na ozdobná rabátka spolu s ostatními cibulovými květinami nebo mezi trvalky v menších skupiných. Překrásně také působí jako solitéra v trávníku. Velmi ozdobná je rovněž ve skalce, na břehu jezírka nebo vodního toku.

Jméno rodu vzniklo z řeckých slov ornithos (pták) a gala (mléko) a vztahuje se k barvě květů většiny druhů.
Snědky jsou nízké aý středně vysoké rostliny. Květy mají šestiplátečné, při plné rozkvětu se široce otevírají a tvoří pravidelnou hvězdici. Která je velice ozdobná. Jsou sestaveny v hroznovité květenství, které u některých druhů má tak zkrácenou osu, že květy tvoří vlastně latu.
Rod zahrnuje asi 100 druhů, z nichý většina je domovem v oblasti Středomoří a v jižní Africe. Některé jsou domácí i v Evropě. Většina druhů je teplomilná a mnoho se jich pěstuje ve sklenících jako hrnkové květiny. Pro pěstování ve volné půdě nebo dokonce mrazuvzdorných je druhů snědku celkem málo.

Druhy a odrůdy

Ornithogalum narbonnense L. (syn. O. stachyodes AIT., O. lacteum VILL., O. pyrenaicum DESF., Beryllis stachyodes SALISB.) je domovem ve Francii, v jižní Evropě a na Kavkaze. V našem podnebí je to vytrvalá rostlina, vysoká 40-80 cm. Listy jsou kopinaté, široké až 5 cm. květy jsou jednobarevné, bílé, sestavené v latě. Kvete v červnu až v červenci.

Ornithogalum pyramidale L. je velice blízký předešlému druhu. Květenství má vysoké 50-60 cm. Velké množství je sestaveno do kuželovitého hroznu asi 20 cm. Květy jsou čistě bílé, na rubu zeleně proužkované. Daší se odbře ve stínu a pod řídkými keři nebo stromy.

Ornithogalum thyrsoides JACQ. (syn. O. arabicum L., Aspasia thyrsoides SALISB.) (bar. tab. XXIII/6) pochází z jižní Afriky. Je vysoký 30-50 cm. Cibule je velká, 4-6 cm v průměru. Listy jsou kopinaté, sytě zelené, dlouhé až 30 cm. Květní lodyha je silná, hroznovité květenství má až 40 květů. Květy jsou hvězdicovité, šestiplátečné, s malými tmavšími skvrnkami na platcích.
Tento snědek není u nás plně mrazuvzdorný, začíná se však více pěstovat jako významná květina k řezu. Obliba tohoto druhu tkví hlavně v trvanlivosti řezaných květů.

Ornithogalum umbellatum L. (bar. tab. XXIII/4) roste v Evropě (od Anglie, Dánksa až po Balkán a Itálii), na Kavkaze, v Malé Asii a v severní Africe. V zahradách se pěstuje již od 15. století jako oblíbená květina. Cibule jsou bílé vejčitého tvaru. Snadno tvoří vedlejší cibulky, takže v krátké době vznikne celý trs cibulek. Listy jsou podlouhlé, úzké, postavené šikmo vzhůru, většinou stejně dlouhé jako květní lodyha. Květenství tvoří latu, sestavenou z množství malých hvězdičkovitých květů. Květy jsou bílé se zelenými proužky na rubu okvětních lístků. Množství květů v latě závisí na síle cibule. Celková výška kvetoucí rostliny je 10-30 cm. květy se otevírají pravidelně asi v 11 hodina aOrnithogalum umbella po 15 hodině se opět zavírají. Kvete v dubnu až v květnu. Tento snědek je spolehlivě zimovzdorný a v našich zahradách je dosti rozšířený.