Předpěstování cibulovin do balkonových truhlíků

Při přípravě cibulovin pro balkonové truhlíky je potřeba vždy dodržet následující pravidla :

• Vybíráme vždy jen zdravé , a mechanicky nepoškozené cibule , pokud možno stejné velikosti
• U tulipánů by obvod cibule měl být nejméně 10cm
• U hyacintů by pak průměr cibulí měl být kolem 15cm
• Nikdy nepoužíváme v minulé sezoně rychlené cibule
• Půda pro truhlíky musí být vzdušná, bohatá na rašelinu, a  dobře držící vlhkost
• Hnojení není třeba nějak zvlášť řešit, stejně budeme přihnojovat tekutými hnojivy
• Zasazené cibule založíme 3-4 týdny předem do vytápěného skleníku , ale nezapomeneme je zpočátku zakrýt aby měly šero až tmu
• Teplota by se měla pohybovat mezi 18-22 stupni
• Teplotou jsme schopni regulovat rychlost růstu, hlavně v pozdější fázi těsně před květením
• Vysazujeme pak na okna, a samozřejmě chráníme před mrazem

Použité fotografie z webu Balkonové květiny.cz

Pravidelné větší nebo menší plochy tulipánů v parcích v jarním období jsou velmi dekorativním květinovým obohacením zelených ploch. Používají se zde odrůdy, které navzájem dobře barevně ladí a působí svou živou barvitostí ve větších výsadbách skutečně velmi krásně. Výsadba musí být hustší než normálně, protože jde o to, aby květy v hustém porostu působily svou jednolitostí. Většinou se používá spon 10 X 10 cm. Po odkvětu pak tulipány odstraníme buď ihned, což však znamená ztráty na cibulích, nebo je ponecháme asi 4 týdny po odkvětu částečně zatáhnout a pak je možno větší část cibulí po běžném dalším ošetření zase použít k výsadbě. Tulipány na záhonech se pak většinou nahrazují předpěstovanými letničkami. Hustá výsadba tulipánů je ovšem dosti nákladná, protože se na jednotku plochy vejde hodně cibulí (asi 100 na 1 m2), dosáhne se však velmi význačných efektů. Tento způsob se proto používá většinou na výstavách, v parcích na nejvýznamnějších místech.

Jiným způsobem použití tulipánů je kombinovaná výsadba s různými dvouletkami, popřípadě letničkami. Z dvouletek se pro tento účel často používají pomněnky, které se kombinují většinou s tulipány doplňkových barev, jako červenou nebo žlutou, popřípadě macešky, které jsou velmi vděčné svou dlouhou dobou květu (barevně opět ladíme barvu macešek s barvou tulipánů). Tulipány v tomto případě vysazujeme mnohem řidčeji, obyčejně na vzdálenost 25 – 30 cm. porost po odkvětu pak odstraníme najednou a nahradíme opět předpěstovanou letničkou. Tento způsob se s oblibou používá v parcích, výsadba není tak nákladná a přitom barevně velmi dobře působí.

Pokud jde o odrůdy,. Jsou pro oba způsoby vhodné hlavně vyšší tulipány, kromě „Papouškových tulipánů“. V monokultuře můžeme také použít odrůdy ze skupin „jednoduché rané tulipány“ a „Plné rané tulipány“. Tyto nízké odrůdy jsou vhodné zvláště na pravidelných parterech před některými budovami.
Dále se tulipány používají na květinových rabatech v kombinaci s trvalkami, a to hlavně v zahradách. Tulipány zde svou barvitostí oživují trvalky, které kvetou většinou později. Tulipány zde vysazujeme do pravidelných skupinek vždy jedné barvy tak, aby barevně ladily se současně kvetoucími trvalkami. Skupinky vysazujeme cibulemi ve sponu kolem 15 cm a zaplňujeme tak místa, kde trvalky později raší, jako například Oenothera missouriensis, Incarvillea, Platycodon, Echinacea, purpurea aj. Skupinky mohou být různě velké, nejméně však po 10 – 20 cibulích. Cibule při tomto způsobu použití tulipánů obyčejně ponecháváme po odkvětu v zemi. Kvetou uspokojiv i v příštím roce a některé odrůdy i v roce dalším. Výsadbu cibulí vyměníme teprve tehdy, když přestávají kvést. Používáme zde opět hlavně odrůdy vyšší, nejlépe ze skupin „Mendlových tulipánů“, „Darwinových tulipánů“, „Triumf tulipánů“ apod.

Použití botanických tulipánů je různé, jako jsou různé jednotlivé druhy. Některé vyšší odrůdy skupin T. kaufmanniana, T. fosteriana, T. eichleri apod. , můžeme použít stejným způsobem jako zahraní tulipány. Svými živými barvami a raným nakvétáním jsou velmi cenným doplněním jejich sortimentu. Nízké druhy a odrůdy nebo druhy a odrůdy zajímavé spíše svým květem než barvité používáme ve skalkách nebo ve volných nízkých skupinách ve spojení s různými polštářovitými trvalkami. Přímo do skalek tulipány většinou nepoužíváme, protože to odporuje přirozenému výskytu tulipánů. V přírodě se totiž tulipán vyskytuje jako rostlina stepní a nikoliv skalní. Velmi pěkně se však různé botanické tulipány vyjímají v rovinných nebo mírně zvlněných partiích, které tvoří popředí skalek. Zde opět dbáme na vhodné barevné ladění s použitými trvalkami. Botanické tulipány vysazujeme většinou spíše v menších skupinkách a podobně, jak bylo uvedeno u použití na rabatech, i zde využíváme kombinace s pozdě rašícími trvalkami.

Botanické tulipány většinou dobře snášejí ponechání více let na místě, aniž tím trpí jejich květuschopnost; jen s některými odrůdami více prošlechtěných druhů je třeba zacházet jako se zahradními tulipány. Ponecháváme-li tedy cibule tulipánů po jejich zatáhnutí v zemi (většinou v hloubce kolem 20 cm), můžeme mezi ně po jejich zatáhnutí nasázet některé mělkokořenící letničky, aniž to tulipánům, které jsou v hloubce mimo sféru kořenů letniček, nějak vážněji vadí. Půda se tak ovšem více vyčerpává, a je proto potřeba počítat s občasným přihnojením. Z letniček, které se mohou pro tento účel použít, uvedeme alespoň některé: je to především Portulaca grandiflora, Alyssum benthamii, Dorotheanthus (mesembryanthemum), Lobelia, Brachycome aj.
Rovněž je možno použít nkteré mělkokořenící plazivé trvalky, jejichž povlakem tulipány snadno prorostou, takže po jejich zatáhnutí nezůstává místo prázdné.
Zvláště se pro tyto účely hodí některé drobnější druhy Sedum (např. S. dasyphyllum, S. lydium, S. acre apod.) Herniaria, Thymus apod.

Tulipány jsou velmi důležitou květinou k řezu. K tomu používáme jen odrůdy s delšími stopkami. Květy řežeme nejlépe ráno, čímž prodloužíme jejich trvanlivost. Řezat se mají zásadně květy čerstvě rozvité nebo jen polorozvité. Plnokvěté odrůdy mají trvanlivější květy než jednoduché.

Květy tulipánů jsou vhodným materiálem pro různé vazby a květinové úpravy. Pro pohřební vazbu jsou nejvhodnější odrůdy plnokvěté, které i když plně rozvíjí, neopadávají tak rychle jako odrůdy jednoduché. Při použití ve vázách nebo v různých úpravách na kenzanech apod. se lépe vyjímají odrůdy jednoduché, zvláště se štíhlými květy (např. odrůdy ze skupiny „Liliokvětých tulipánů“).

Rozmnožovací schopnost tulipánů je různá podle odrůdy, velikosti a způsobu skladování cibule a podle růstových podmínek. Jako sadba se při množení tulipánů používají největší cibule s velikostí obvodu nad 13 cm, cibule středních velikostí (obvod 10 – 13 cm), které zbyly po expedici cibulí do prodeje, a drobné cibulky s velikostí obvodu 3 – 10 cm. vysazovat cibulky pod 3 cm obvodu není rentabilní.

Zastoupení jednotlivých velikostních tříd cibulí je tzv. skladba sadby. Pro výsledek množení je skladba sadby velmi důležitá. Množitel usměrňuje skladbu sadby podle rozmnožovací schopnosti jednotlivých odrůd a podle plánované dodávky.

Význam a zásady uložení sadby jsou uvedeny v kapitole o ošetření a teplotní přípravě cibulí na str.55. Proti chorobám se sadba před výsadbou moří.
Tulipány vyžadují včasnou přípravu půdy, a proto se mohou vysazovat jen po předplodině, která včas uvolňuje pole. Vhodné jsou například rané, animálně hnojené zeleniny, vikvovité pícniny a luskovinoobilní směsky. Nedoporučuje se vysazovat tulipány po raných bramborách, protože je nebezpečí, že se rozšíří některé virové choroby.

V našich obvykle těžších půdách je podmítka předpokladem pro řádné provedení základní orby a pomáhá v boji proti plevelům. Hluboká orba se dělá alespoň týden před výsadbou, aby se půda ještě částečně slehla. Hloubka brázdy má být kolem 30 cm. zoraný pozemek se musí hned povrchově zpracovat, aby půda nepřeschla a povrch nebyl hrudkovitý. Rozmetá se základní dávka draselných a fosforečných hnojiv a vláčením nezapraví do půdy. Při strojové výsadbě je nutno pozemek 1-2krát prokypřit kultivátorem a nakonec ještě převláčet.

Tulipány mají speciální požadavky na výživu a hnojení. Jsou náročné hlavně na dusík a na draslík. Dusík je důležitý pro růst nadzemních částí rostlin a dceřiných cibulek, draslík hlavně pro přírůstek cibulek. Nejmenší vliv na růst dceřiných cibulek má fosfor. Zvýšené dávky dusíku a draslíku zpožďují kvetení rostlin, kdežto vyšší dávky fosforu kvetení urychlují. Hnojení fosforečnými a draselnými hnojivy zvyšuje odolnost rostlin proti botrytidě. Vyšší dávky dusíku ji naopak snižují, zejména při použití zvolna působících hnojiv. Dusík potřebují tulipány hlavně v období raného růstu při rozvíjení listů a prodlužování stonků. Dusíkatými hnojivy se proto hnojí hlavně na jaře. Polovina dávky se rozmetá hned po zmrznutí půdy, druhá poloviny se dá na list před úplným rozvinutím listů. Ledek se musí rozhazovat za sucha, aby se listy nepopálily. Při průměrně hustém porostu odebírají tulipány 140 kg N, 36,5 kg P2O5, 140 kg K2O a 150 kg CaO na 1ha. V našich podmínkách se doporučuje hnojit v čistých živinách na 1 ha 130 kg N, 160 kg P2O5 a 260 kg K2O. Z fosforečných hnojiv se nejvíce používá Thomasova moučka, z draselných hnojiv hnojiva se síranovou vazbou a z dusíkatých hnojiv se osvědčil ledek lovosický, který má dusík ve formě dusičnanu a amonia.

V našich podmínkách se tulipány vysazují od konce září do poloviny října. Půda má být v době sázení přiměřeně vlhká, protože cibule za sucha špatně zakořeňují. Výsadbu však nelze dlouho odkládat. Koncem listopadu a začátkem prosince již přicházejí mrazy a do té doby musí cibule řádně zakořenit. Z pozdních výsadeb bývá přírůstek cibulí menší. Trvá-li sucho déle, je nutná závlaha pozemku.

Důležitá je správná hloubka výsadby. Měří se od špičky cibule k povrchu země. Velké cibule mají být po slehnutí půdy asi 15 cm hluboko, menší cibule přiměřeně mělčeji. Mělko vysazené porosty bávají většinou růstově slabší, méně výnosné a jsou více vystaveny nebezpečí botrytidy. Dostatečně hluboko zasazené cibule lépe zakořeňují a lépe přezimují. Rostliny z hlubších výsadeb trpí na jaře méně suchem, jsou lépe živené, lépe rostou a dávají vetší cibulky s pevnější slupkou. Nedostatkem hlubší výsadby je větší spotřeba rezervních látek u mateřských cibulí pro vzejití rostlin, ztížení sklizně a nebezpečí větších sklizňových ztrát na cibulích. Cibule velikosti nad 10 cm obvodu se vysazují na vzdálenost 10 – 12 cm, cibule velikosti 6 – 10 cm na 4 – 8 cm. drobné cibulky pod 6 cm obvodu se vysévají asi na 2 cm od sebe. Vzrůstnější odrůdy se vysazují řidčeji, méně vzrůstné hustěji.

Nejrozšířenějším způsobem výsadby je u nás ruční sázení ze jednoradličným pluhem. Tato technika velmi dobře odpovídá biologii tulipánů a všeobecně se osvědčila. Cibule se vtisknutím vysazují do nakypřeného boku brázdy, aby stály svisle, špičkou nahoru. Pouze drobné cibulky se volně vysévají do rýžky v boku brázdy, vyhloubené znamenákem nebo ruční motyčkou. Mohou se sázet i do hnízd po 5 – 7 kusech na vzdálenost 10 – 15 cm. hloubka brázdy má být 20 – 23 cm. cibule se sázejí asi do třetiny až poloviny její výšky. Nikdy nesmějí přijít na ztužené dno brázdy. Příští brázdou se cibulky zaorají. Šířka brázdy určuje vzdálenost řádků; nejvhodnější je 30 – 33 cm. porost je pak dobře zapojený a rostliny si vytvářejí příznivé mikroklima.

V poslední době bylo, zejména v Holandsku a v západním Německu, zkonstruováno několik typů sázecích strojů na tulipány od jednořádkových tažených za pluhem, přes několikařádkové poloautomatické i automatické až k samochodným strojům. Dosud se však nepodařilo vyřešit základní problém, aby stroj vysazoval cibule v řádku pravidelné a svisle špičkou nahoru. Cibule vysazované strojově jsou v zemi většinou položené, někdy i obrácené.zejména u větších cibulí se tím sníží výnos cibulek. U nás se začalo se strojovou výsadbou pokusně v roce 1963 ve Šlechtitelské stanici v Úhřeticích a v současné době se pro značnou úsporu lidské práce zavádí i u ostatních množitelů. Používá se třířádkový automatický stroj za traktor. Za 8 pracovních hodin se osází plocha 1 – 1,5 ha. Potřeba ruční práce je asi 25krát menší než při ručním sázení za pluhem. Při strojovém sázení jsou cibule vysázeny v třířádkových pásech oddělených jedním vynechaným řádkem. Vzniklé cesty mezi pásy umožňují mechanizovat i většinu kultivačních prací.

Ošetřováním kultury se udržuje porost nezaplevelený, zdravý a vytvoří se i podmínky pro vývin silných, dobře olistěných rostlin. V našich podmínkách je třeba zvláště zdůraznit řádné hospodaření s půdní vláhou. Po vysazení na podzim se osázená plocha hned vláčí a válí, aby se povrch urovnal a voda se dostala vzlínáním k cibulím. Do zimy se pozemek znovu 1 – 2krát vláčí, aby se zničil vzcházející plevel. Podle potřeby se současně do půdy zapraví část dusíkatých hnojiv nejlépe síran amonný. Výhodnější je použít k práci koňský potah než traktor, který zkypřený povrch příliš mačká.

Na jaře se odplevelí a zkypří půda, pohnojí a provede se ochrana porostů proti chorobám a škůdcům. V hustých ručních výsadbách za pluhem se většina těchto prací dělá ručně, takže se na udržení porostu v dobrém stavu spotřebuje velmi mnoho lidské práce. Při nově zaváděné technologii pěstování použitím pásové strojové výsadby lze většinu úkonů zmechanizovat. Proti plevelům se porost ochraňuje herbicidy (Alipur v dávce 4 kg/ha) a plečkováním, takže jej lze udržet čistý až do sklizně a minimální potřebou ruční práce. Mechanizovaná je i ochrana proti botrytidě a proti savému hmyzu přenášejícímu virová onemocnění. Stříká se 3 – 5krát, za deštivého počasí i častěji.

Hned po vzejití porostu se začíná s negativními výběry nemocných rostlin. Výběry se opakují do doby květu 1 – 2krát týdně, později jednou za 10 – 14 dní. Zpočátku se vylučují hlavně rostliny postižené botrytidou. Před květem a v době květu se odstraňují rostliny virózní a příměs jiných odrůd. Negativní výběry jsou v agrotechnice množení tulipánů velmi důležitým úkonem. Musí se provádět pravidelně a s největší pečlivostí; musí je dělat jen pracovníci, kteří jsou dokonale obeznámeni s příznaky onemocnění rostlin a s vlastnostmi množených odrůd.

Velmi důležité je odhlávkování tulipánů, tj. odlamování květů těsně pod okvětím jen asi s 2 – 3 cm dlouhou částí stonku. Odhlávkováním se zvyšuje přírůstek dceřiných cibulek o 15 – 20%. Je zakázáno vyřezávat u množitelských porostů květy pro prodej s dlouhými stopkami a s 1 – 2 listy. Odhlávkovat se musí co nejdříve po rozkvětu porostu, jakmile byly provedeny negativní výběry nemocných rostlin a příměsí a porost byl přehlédnut uznávací komisí ÚKZÚZ.

Po odhlávkování květů dceřiné cibulky nejvíce rostou, a proto je třeba porostům věnovat stále plnou pozornost. Dále je nutno pokračovat v ochranných postřicích proti botrytidě, v kypření a v odplevelování půdy; podle stavu porostu prospěje někdy ještě slabé přihnojení ledkem. Čím déle se udrží rostliny v plné vegetaci, tím větší je sklizeň cibulek.

Sklizeň tulipánů začíná zpravidla v červnu. Pro určení správného termínu sklizně je rozhodující růstový stav porostu. Obvykle se začíná sklízet, když asi jedna čtvrtina až třetina slupky dceřiných cibulek je zahnědlá.v té době cibulky jedné rostliny jedné rostliny drží ještě pohromadě a dobře se vybírají ze země. Příliš raná i příliš pozdní sklizeň se projevuje nepříznivě. Předčasnou sklizní se snižuje přírůstek cibulí; nezralé cibule vyžadují větší posklizňovou péči a může se narušit jejich biologická hodnota. Při pozdních sklizních se cibulky rozpadají a vznikají velké sklizňové ztráty. Slupka přezrálých cibulí bývá zteřelá a snadno se odírá.

Většina porostů se u nás sklízí ručně. Rostliny se vyorávají jednoradličným pluhem a cibulky se z vyorané brázdy vyhrabují malými motyčkami. Vkládají se do košů nebo do věder a v lískách nebo pytlících se hned odvážejí z pole do skladů. Cibulky nesmějí zůstat delší dobu na přímém slunci, na větru a v silnější vrstvě, neboť je nebezpečí popálení a popraskání cibulek, popřípadě zapaření cibulí.

Sklizeň tulipánů je velmi pracná a náročná na lidskou práci. V zahraničí byly vyvinuty různé typy sklizňových strojů, ale jejich uplatnění má četné nedostatky. U nás se rovněž dělají pokusy s mechanizací sklizně. Úspora ruční práce při strojové sklizni tulipánů je nesporná a ekonomický efekt je značný. Avšak zvláště v těžších půdách vznikají velké ztráty na cibulích, které úsporu na mzdových nákladech převyšují. Za méně příznivých povětrnostních podmínek je použití strojů nemožné. To jsou příčiny, proč se tulipánové cibule sklízejí hlavně ručně.

V souvislých hustých porostech lze použít záhonový způsob výsadby, při kterém se zemina na celé ploše záhonu vyhází do potřebné hloubky, dno se zkypří, urovná, vyznačí se řádky a cibule se vysadí mírným vtisknutím do zkypřené vrstvy. Na osázenou plochu se nakonec opatrně navrství vyházená zemina tak, aby se cibule nepokácely.

Při všech způsobech výsadby je důležité, aby půda pod cibulemi byla přiměřeně zkypřená. Na tvrdém podkladě cibule hůře zakořeňují a tlakem rašících kořenů se částečně vyzvedají.

Po vysázení se půda mírně zpevní, povrch se urovná a výsadba se vydatně zaleje, aby cibule dobře zakořenily. Dostatečně hluboko a včas vysázené cibule nepotřebují ochranu proti mrazům. Osvědčuje se však pokryv 3 – 5 cm silnou vrstvou rašeliny nebo jiného sypkého materiálu proti vysychání a zaplevelování půdy.

Na jaře při vcházení rostlin se záhon řádně vyčistí, může se přihnojit 1 – 2 dkg ledku na 1m2 a povrch půdy se dostatečně hluboko zkypří. Rostliny opožděně vcházející jsou obvykle nemocné, a proto je lépe je ihned odstranit a zničit. Předejde se tak infekci ostatních zdravých rostlin. Vzcházející tulipány není třeba obvykle zalévat. Mají v půdě dostatek zimní vláhy. Teprve v dalším období růstu, tj. při rozvíjení listů a po objevení zeleného květního poupěte, je vhodné rostliny v době sucha zalít. Lépe je zalévat méně často, ale vydatně, aby se voda dostala k hluboko rozloženým kořenům. Podle možnosti, zvláště při větších osázených plochách, je dobře rostliny v době od jejich vzejití až do začátku květu ošetřit 1 – 2 ochrannými postřiky proti botrytidě. Udržování záhonů v bezplevelném a kyprém stavu okopávkou a pletím je samozřejmé.

Pro sadovnickou výzdobu zahrady se tulipány ponechávají kvést pokud možno co nejdéle. Délka doby kvetení záleží na poloze místa, na počasí a odrůdě. Některé druhy drží květy v typickém tvaru až do pozdních fází kvetení, u jiných se okvětní lístky později rozkládají a květy ztrácejí na kráse. Nikdy se okvětní lístky nenechají opadat, ale dokvétající květy se s částí stonku, dlouhou 2 – 3 cm, odlámou.

Pro výzdobu bytů se květy řežou nejlépe před úplným rozkvětem, ještě v uzavřeném poupěti, a to brzy ráno nebo pozdě večer. Odřezávají se s jedním až dvěma listy stonku. Trvanlivost květů se zvýší odříznutím stonku hladkým řezem, občasným seříznutím stonku naspodu, popřípadě přidáním do vody trochu hypermanganu nebo špetky kuchyňské soli.v chladné místnosti vydrží květy déle.

Květy určené pro zálivku se nedávají do vody, ale uloží se napřed suchým způsobem v chladu, nejlépe při 1 – 3°C. v chladu uložené květy snášejí přepravu lépe než květy čerstvě uříznuté. Delší dobu – až 3 týdny – lze květy skladovat v lednicích při teplotě 0°C. takto skladované květy však vydrží ve váze kratší dobu než čerstvé. Před transportem se květy tulipánů balí do vzdušných obalů, vrství se těsně vedle sebe a jednotlivé vrstvy se prokládají jemným papírem. Květy se nevlhčí, nejvýše se jen slab přerosí.

Odkvetlé rostliny tulipánů brzy žloutnou a zasychají a nepůsobí již pěkným dojmem. V současné době, kdy je možno již počítat s pravidelným zásobením trhu cibulemi tulipánů, je většinou nejlépe odkvetlé rostliny i s cibulemi odstranit a nahradit je jinými květinami. Náklady na udržování zahrady se nákupem nových cibulí sice zvýší, ale je záruka, že se získají opět statné a zdravé rostliny. Mohou se vybrat nové odrůdy a v zahradě se mohou nově uspořádat.
Nesprávný je názor, že se mohou odstranit jen nadzemní části rostliny a že tulipány v příštím roce vyrostou z cibulek zbylých v zemi. Cibulky sice vyrostou, rostliny však budou slabé, nejčastěji jen s jedním listem bez květu. Jestliže si chceme vypěstovat vlastní cibule, musíme proto odkvetlé rostliny nechat na záhoně ještě asi 4 týdny po odkvětu do doby žloutnutí a zasychání. Nelze doporučit ani jeden způsob, kdy se odkvetlé rostliny vyzvednou a znovu se vysadí na jiném místě. I při velmi pečlivém přesazení se kořeny tak poškodí, že rostliny rychle zasychají a cibulky se řádně nevyvinou.

Ponecháme-li tulipány na záhoně bez přesazování, jsou vždy v příštím roce celkově slabší, než byly z původně vysázených cibulí, a to zvláště tehdy, kdy byly květy řezány. Postupně vyrůstá pohromadě stále více rostlin, z nichž některé vůbec nekvetou. V dalších letech zeslabování rostlin pokračuje a množství nekvetoucích rostlin přibývá. Není to degenerace, jak se často tvrdí. Rostliny se zeslabují stálým rozdělováním cibulí do menších velikostí a jednostranným vyčerpáváním živin z půdy. U odrůd méně se dělících bývá zeslabování pomalejší. Tulipány lze proto ponechat na jednom místě bez přesazení nejvýše 2 – 3 roky. Jinak postupně samy vymizí, a to hlavně citlivější odrůdy. Pak se stávám že z původně vysázených několika různobarevných odrůd zůstává jedna nejhouževnatější, a pěstitel se chybně domnívá,, že se změnila barva květu, například na žlutou nebo červenou.

Při sklizni cibulí se tulipány vyrývají rýčem nebo rycími vidlemi.. shluk cibulí se hned oddělí od stonku mateřské rostliny a cibule se uloží v teplé a suché místnosti. Po usušení, asi za 2 týdny se cibule očistí, rozdělí a roztřídí podle velikosti. Pro výsadbu jsou vhodné jen cibule, které mají obvod velký alespoň 8 – 10 cm. Dopěstování malých cibulek do květuschopné velikosti trvá několik let a v malém se většinou nevyplácí. Cibule pro novou výsadbu se uloží podobně jako cibule nakoupené.

Tulipa sprengeri BAKER je diploid. V. doba kvetení. Stvol je vysoký 30 cm. Listů je 3 – 6, rozkládají se na úrovni půdy, jsou úzké, mírně složené, špičaté a vzpřímené. Květ je vzpřímený. Okvětní lístky jsou špičaté, vnější užší než vnitřní. Vnitřní barva květu je světle karmínová s hnědým nádechem, vnější na hřbetě světlejší. Terč není. Nitky jsou na bázi rozšířené, dlouhé, šarlatové barvy. Prašníky jsou žluté, pyl žlutý. Kvete nejpozději ze všech tulipánů. Cibule je vejčitá, slupka papírovitá. Nejlépe se množí samovolným vysemeněním. Vyskytuje se v Malé Asii.

Zahradnické rozdělení botanických tulipánů:
Skupina XVI – T. batalini – jeho variety a hybridy,
Skupiny XVII – T. eichleri – jeho variety a hybridy,
Skupina XVIII – T. fosteriana – jeho variety a hybridy,
Skupina XIX – T. greigii – jeho variety a hybridy,
Skupina XX – T. kaufmanniana – jeho variety a hybridy,
Skupina XXI – T. marjolettii – jeho variety a hybridy,
Skupina XXII – T. tubergeniana – jeho variety a hybridy,
Skupina XXIII – ostatní planě rostoucí druhy a jejich variety a hybridy.

Tulipa ostrowskiana REGEL je tetraploid. IV. doba kvetení. Stonek je dlouhý až 25 cm, nese 2 – 4 vzpřímené listy. Květ je kalichovitý. Okvětní lístky jsou špičaté, zahnuté nazpět, vnější deltoidovité, vnitřní vejčité. Vnitřní barva květu je silně variabilní od světle oranžové do rumělkové (13 – 717), vnější barva je růžová (020), okraje světlejší. Terč je rovněž variabilní, někdy čistě žlutý, jindy tmavě zelený se žlutým lemem v různých odstínech. Nitky jsou černoolivové nebo žluté, prašníky žluté až černé. Cibule má tlustou červenohnědou slupku a několik chloupků u báze a na špičce. Tento druh je ve všech částech variabilní. Roste dobře ve skalce na chráněném místě. Vyskytuje se v Turkestánu.

Cibule pro expedici do prodeje se znovu ručně přebírají a odpočítávají. V cizině se k tomu používají i speciální počítací stroje. Expedují se cibule III. až I., dočasně i IV. velikostní třídy. U méně vzrůstných odrůd je i IV. třída stálou součástí prodejního zboží.

Před expedicí podléhají cibule jakostní a fytopatologické kontrole ÚKZÚZ, které na cibule odpovídající ČSN vystavuje uznávací list. Cibule bez uznávacího listu se nesmějí prodávat.

Cibule se balí do papírových děrovaných sáčků. Na sáčku se uvede název odrůdy, velikostní třída a počet cibulí. Lístek se stejnými údaji a s označením pěstitele se vkládá současně do sáčku. Distribuci cibulí zajišťuje Sempra.

Cibule tulipánů přicházejí do obchodů obvykle v září. Prodávají se v odrůdách i ve směsi. Ceny cibulí jsou odstupňovány podle odrůd a podle velikosti cibule. Z větších cibulí vyrůstají silnější rostliny s lepšími květy, které stejnoměrně vykvétají a u nichž je menší nebezpečí, že některá rostlina nevykvete.
Nakoupené cibule se musí hned vybalit a rozložit do tenké vrstvy, raději v chladnější, ale suché a vzdušné místnosti. Nevhodným uložením při vyšší teplotě by se mohl květ založený v cibuli vážně poškodit, popřípadě zcela zničit. Ve vlhku mají cibule sklon k předčasnému rašení kořínků a je i větší možnost, že cibule napadnou různé choroby. Popraskání nebo částečné odloupnutí vnější hnědé slupky cibule narušuje její vzhled, není však závadou pro její příští použití. Nebezpečí poškození takových cibulí je ovšem větší, a proto je nutno s nimi zacházet opatrněji.

Během uskladnění se v cibuli vytvářejí základy dceřiných cibulek. Hlavní, největší dceřiná cibulka se zakládá ze vzrostného vrcholu za poslední vnitřní suknicí, menší cibulky se tvoří z vrcholů za dalšími suknicemi, směrem k povrchu cibule. V jedné cibuli se zakládá 2 – 5 nových cibulek, podle odrůdy, velikosti mateřské cibule a způsobu skladování.

Květ mladé rostliny a dceřiné cibulky spolu s v mateřské cibuli vzájemně soupeří. Teplota skladování 9°C je příznivá pro rychlý růst květu a omezuje tvorbu cibulek. Vyšší teplota vývin květu brzdí a naopak podporuje růst cibulek. Proto se jinak skladují cibule pro pěstování k okrasným účelům a jinak sadbové cibule pro další rozmnožování.

Při skladování sadby pro množení se také přihlíží k rozmnožovací schopnosti odrůd. Odrůdy´, které se špatně množí a z vysázené cibule vytvářejí zpravidla zase jen jednu velkou cibuli, se skladují při vyšších teplotách, kdežto odrůdy, které se množí silně, se skladují při nižší teplotě. Tím se počet dceřiných cibulek sice sníží, ale cibulky dosáhnou větší velikosti.

Teplota kolem 30°C v době, kdy jsou v cibulích květní často viditelně vytvořené, může mladý květ vážně poškodit, popřípadě zcela zničit. Zničení květu v cibuli je někdy prospěšné, a to chceme-li při množení některých odrůd zvýšit výnos dceřiných cibulek. Sadbu v tomto případě

tabulka 2

Teploty při skladování sadby pro množení

uskladníme v měsících srpnu či září při teplotě 30°C. Cibule pak normálně rostou,ale rostliny většinou nekvetou a veškeré rezervní látky z mateřské cibule a asimiláty rostliny jsou k dispozici pro růst cibulek.
Velký význam má správné uskladnění cibulí pro rychlení tulipánů. Skladováním cibulí při určitém sledu teplot lze růst květu v cibuli uspíšit a dosáhnout toho, aby rostliny kvetly již v zimní době, a to i u odrůd, které by normálně kvetly mnohem později. Cibule pro rychlení se po sklizni nejdříve řádně vysuší při teplotě 25,5°C. další regulace teploty závisí na termínu rychlení. Cibule se proto rozdělí na skupiny a skladují se odděleně.

Pro nejranější a rané rychlení se teplota reguluje podle průběhu organogeneze. Technika kontroly je jednoduchá. Vodorovným řezem asi 1,5 cm nad bází cibule se oddělí její spodní část. svislými řezy se z cibule vyřízne sloupec se vzrostným vrcholem, vyprostí se vidlicemi a zbarví se jódem. Dosažená etapa organogeneze (viz str. 4) se posuzuje pod mikroskopem nebo silnou lupou. Příprava cibulí pro ranější rychlení se nazývá „chlazení“ a ošetřené cibule se pak prodávají jako „cibule chlazené“. Chlazení se osvědčuje hlavně u odrůd skupin „Mendlovy“, „Triumph“ a některých odrůd „Darwinových tulipánů“.
Důležitá pro ranost kvetení tulipánů při rychlení je zralost cibulí v době sklizně. U dobře vyzrálých cibulí se organogeneze při sklizni v pokročilé etapě, a proto je možno s přípravou cibulí začít dříve. Holanďané si proto některé vybrané odrůdy množí v teplejších podmínkách Francie a Itálie. Prodávají i takzvané elektrotulipány. Jsou to cibule, kde se lepšího vyzrání dosáhlo vyhříváním půdy elektrickými kabely umístěnými v zemi pod záhony rostlin

Botanické tulipány vyžadují místo na plném slunci, v závětří, v půdách s dokonalou propustností a relativně hlubokou výsadbu.

Před výsadbou tulipánů se nehnojí čerstvým slamnatým hnojem, močůvkou nebo fekáliemi. Velmi vhodný je však dobře uleželý kompost bohatý vápnem a některé plné hnojivo (například citramfoska v dávce 10 až 12 dkg na 1m2. před sázením se záhon hluboko zryje, zem se dobře rozpracuje a povrch se urovná.

Nové odrůdy tulipánů vznikají jednak mutací, což je náhlá dědičná změna znaku nebo vlastnosti, a jednak generativní cestou – křížením.
Mutace se projevuje výskytem odchylných rostlin v běžně vegetativně množených prostorech. Pro získání nové odrůdy se vyhovující odchylná rostlina odděleně sklidí a dále se samostatně rozmnožuje. Zejména v počátcích šlechtění tulipánů bylo takto získáno značné množství odrůd. V současné době je vzhledem k rozsáhlosti sortimentu již získání nové odrůdy, která byla přinášelo něco nového a současně vyhovovala i hospodářsky, touto cestou stále obtížnější. Mutace se podařilo vyvolat i uměle, ozařováním cibulí rentgenovými paprsky. V praktickém šlechtění se však tato metoda zatím výrazněji neuplatnila.

Při šlechtění tulipánů záměrným křížením šlechtitel vybírá rodičovské odrůdy podle předem vytyčeného cíle, někdy si je i předem speciálně připravuje a květy opyluje uměle. Naděje na úspěch je jen tehdy, jestliže se při křížení a při výběrech v generaci F1 a F2 pracuje s velmi širokým materiálem. Větší množství než křížení jednotlivých odrůd dává křížení různých druhů tulipánů, takzvaná vzdálená hybridizace. Tak vznikají zcela nové kombinace vlastností a dosud nevídané nové odrůdy; proto se vzdálená hybridizace stále více uplatňuje. Při vzájemném křížení druhů musí však šlechtitel často překonávat různé potíže a v mnohých případech je vzdálená hybridizace vyloučená.

Technika křížení zahradních tulipánů je poměrně snadná. U mateřské odrůdy se ještě před otevřením květů nejdříve odstraní prašníky a květy se vhodným způsobem izolují před nežádaným cizím opálením. Z květů otcovské odrůdy se pak na blizny přenáší zralý pyl a opálené květy se znovu izolují. Úspěch oplodnění velmi záleží na povětrnostních podmínkách. Nejlepší výsledky jsou při slunném, nikoliv však horkém počasí. Pro vývin semen je příznivější sušší a teplejší počasí. Někdy se proto tulipány kříží ve skleníku, kde lze vhodné podmínky uměle uplatnit.

Semena tulipánů dozrávají venku obvykle v červenci. Na podzim se vysejí do výsevných truhlíků, do hrnků nebo pečlivě připravené výsevní záhony. Mladé rostliny vzcházejí na jaře. V prvním roce vytvářejí jen uzoučký list a cibulky velikosti ječného zrna. Dozrávají v květnu a v červnu, v prvním roce se však zpravidla nesklízejí. Teprve od druhého roku se cibulky pravidelně přesazují. Rostlinky jsou každý rok silnější a cibulky se zvětšují.

Teprve za 4 – 6 let, někdy i déle, od výsevu semen rostliny poprvé kvetou. V té době se dělají předběžné šlechtitelské výběry a nevhodné rostliny se vylučují. Konečný výběr vhodných typů se dělá až za další 2 – 3 roky, když cibule dorostly maximální velikosti a rostliny jsou dobře vyvinuté, takže je možné dokonale posoudit všechny vlastnosti. Vyhovující rostliny se cibulemi množí, a tím se udržují jejich cenné vlastnosti. Perspektivní klony se dále všestranně hodnotí; nejlepší přicházejí do mezistaničních zkoušek, a osvědčí-li se, zkouší se ve státních odrůdových pokusech organizovaných ÚKZÚZ. Do listiny povolených odrůd jsou pak zapsána jen vynikající nová šlechtění, která dostanou jméno a mohou se množit pro obchodní účely. Vyšlechtění a přiměřené rozmnožení nové odrůdy trvá 20 i více let.