Předpěstování cibulovin do balkonových truhlíků

Při přípravě cibulovin pro balkonové truhlíky je potřeba vždy dodržet následující pravidla :

• Vybíráme vždy jen zdravé , a mechanicky nepoškozené cibule , pokud možno stejné velikosti
• U tulipánů by obvod cibule měl být nejméně 10cm
• U hyacintů by pak průměr cibulí měl být kolem 15cm
• Nikdy nepoužíváme v minulé sezoně rychlené cibule
• Půda pro truhlíky musí být vzdušná, bohatá na rašelinu, a  dobře držící vlhkost
• Hnojení není třeba nějak zvlášť řešit, stejně budeme přihnojovat tekutými hnojivy
• Zasazené cibule založíme 3-4 týdny předem do vytápěného skleníku , ale nezapomeneme je zpočátku zakrýt aby měly šero až tmu
• Teplota by se měla pohybovat mezi 18-22 stupni
• Teplotou jsme schopni regulovat rychlost růstu, hlavně v pozdější fázi těsně před květením
• Vysazujeme pak na okna, a samozřejmě chráníme před mrazem

Použité fotografie z webu Balkonové květiny.cz

U lilií nejde o rychlení v pravém slova smyslu jako u tulipánů nebo narcisů, budeme proto používat termín přirychlování. Jde při něm o to, aby se doba kvetení lilí buď uspíšila, tj. aby kvetly i brzy na jaře, nebo naopak, aby se oddálila, aby rozkvétaly až pozdě na podzim.při použití vhodných metod mohou být řezané květy lilií v květinářství i mimo obvyklou dobu, kdy kvetou ve volné půdě, tj. také od dubna do června a potom i na podzim od října až do prosince. Nejvhodnější druhy k rychlení jsou L. longiflorum a L. speciosum, které mohou vykvést nejen časně na jaře, ale také v říjnu a v listopadu. Pro rychlení v květnu je nejspolehlivější L. regale.

Před rychlením mají být cibule prochlazené, proto je množitel před dodáním pěstiteli uskladňuje v chladírně při teplotě 0-5°C po dobu 4-6 týdnů.
Lilie se přirychlují buď ve skleníku, kde je možno regulovat teplotu, neboli ve vysokém pařeništi, kde lze počítat s účinnou pomocí slunečních paprsků.
Cibule lilií se vysazují nejlépe ihned po sklizni, protože mají víceleté kořeny; čím méně se tyto kořeny zničí nebo poškodí při transportu a skladování, tím lepší je pozdější vývin rostlin. Pro rychlení používáme zásadně cibule střední velikosti, pokud možno kompaktní. Středně velké cibule mají silnější kořeny, rostou mnohem rychleji a poskytnou i dříve květy. Zcela nevhodné jsou cibule řídké stavby, cibule svraštělé, zavadlé nebo cibule s poškozenými kořeny.
Lilie se vysazují do větších hrnků (velikosti 12-15 cm) plněných směsí z kompostové zeminy, listovky, rašeliny a ostrého písku (ves tejném poměru). Může se použít také jednotná zemina. Osvědčuje se také přidat plně rozložený chlévský hnůj. Pro L. longiflorum se doporučuje do směsi zemin přidat mletý vápenec v množství 5g na 1kg zeminy. Při použití hrnků z umělé hmoty musí být směs zemin lehčí, proto přidáváme více písku, tlučených cihel apod.
Hrnek se naplní zeminou pouze do poloviny, cibule se na ní postaví a zasype tak, aby špička byla jen slabě pokryta zemí. Zbytek prostoru hrnku se ponechá prázdný. Doplní se teprve tehdy, když narašený výhon vytvořil nad cibulí kořínky. Většina lilií, které používáme k rychlení (kromě L. candidum a L. testaceum), vytvářejí tzv. lodyžní kořeny, které se tvoří v dostatečném množství na bázi lodyhy.

Doba květu se reguluje jednak tím, že rostliny nevysázíme najednou, ale psotupně v několika etapách, a jednak tím, že rostliny přenášíme k rychlení postupně.

Osázené hrnky se musí umístit na mrazuprostém stanovišti, většinou k tomu úplně postačí pařeniště. Proti přímým slunečným paprskům se lilie musí chránit stínovkami, proti dešťům položením pařeništních oken a proti mrazům prkny a vrstvou listí. Hrnky s cibulemi můžeme dát také do sklepa nebo místnosti, kde se netopí.

V krátké době vytváří cibule kořeny a začíná rašit. Jakmile se na spodní části lodyhy ukáže prstenec bílých kořínků, přidá se asi 5 cm zeminy. To se později ještě jednou opakuje, takže rostlina vytvoří velké množství kořínků, které mají velký význam při její výživě a jsou jí také oporou. Teplota se udržuje na 5-6°C, přičemž nemá přestoupit 8°C. jakmile se objeví lodyha, začíná se normálně zalévat. Přes noc nemá být na lodyhách žádná voda, proto je nutné zalévat také lilie v dopoledních hodinách. S postupujícícm růstem se zvyšuje i dávka vody a později se kombinuje zálivka také se zálivkou hnojivou.

Jakmile lodyha přerůstá přes okraj hrnku, teplotu pozvolna zvyšujeme, postupně na 15-18°C. Rostliny vykvetou za 3-4 měsíce. Pokud je třeba v tomto stádiu rostliny zadržet nebo další vývoj rostlin opozdit, snížíme opět teplotu.

Za slunného počasí listy lehce postřikujeme vodou, rostliny pak bujněji rostou. V době hlavního vývoje, tj. když se na bázi lodyhy vyvinuly dostatečně silné lodyžní kořeny, aplikují se týdenní opakované dávky rychle působícího plného hnojiva ve vodním roztoku. Musí se však zajistit odtok přebytečné vody ze zálivky. Stříká-li se hodně na list, často se objeví botrytida. Škodlivé jsou i větší výkyvy teploty. Za slunných dnů se má hodně větrat. Rostliny se musí rovněž pravidelně stříkat kombinací fungicidních a systematických přípravků, protože jedním z největších nepřátel hrnkovaných lilií jsou mšice.

Po odkvětu se postupně snižuje zálivka, až se postupně přestane zalévat vůbec. Ve větších hrnkách mohou lilie zůstat i po několik let; postačí když se stará zem až k cibuli odstraní, odkvetlý stonek nad cibulí se odřízne a rychlení se může znovu opakovat. Pak je zcela zbytečné lilie přesazovat.

Lilie je možno také přirychlovat v hlubokém pařeništi. Cibule se vysazují na podzim, hned po sklizni, do sponu 15X20 cm. K výsadbě se použijí pouze silné a zdravé cibule. Vysazuje se tak hluboko, aby cibule mohly vytvořit na spodní části stonku kořeny. Lilie přezimují v pařeništi chráněném před mrazy, ačkoliv některým druhům lehčí promrznutí neškodí. Největší škody však mohou způsobit na kultuře podzní mrazíky, a proto se lilie chrání okny aý do konce května. V té době se také musí hodně větrat; proto se okna položí výše a v době nočních mrazíků se otevřené strany pařeniště zakryjí. Po sklizni květů zůstane pařeniště až do prvních mrazíků bez oken. Kultura lilií může zůstat v pařeništi několik let bez přesazení, ovšem za předpokladu, že se každoročně doplňují potřebné živiny.

Chceme-li oddálit dobu květu do podzimní doby, skladujeme cibule lilií až do července nebo srpna v chladírnách. Po výsadbě hrnky necháme zpočátku asi dva týdny na chladném a vlhkém místě, aby cibule lépe zakořenily, jinak lilie rostou příliš rychle a jsou velice slabé. Při použití tohoto způsobu pěstování kvetou pozdní druhy lilií v říjnu, listopadu, pořípadě až v prosinci.

Při rychlení lilií je třeba co nejvíce uplatnit pěstitelské umění, aby tyto krásné rostliny vykvetly v potřebnou dobu.

Druhy lilií vhodné k rychlení

Z mnoha druhů lilií a jejich hybridů je možno většinu rychlit nebo přirychlovat. Přesto se nejvíce rychlí tyto druhy: L. auratum, L. brownii, L. candidum, L. formosanum, L. longiflorum, L. maculatum, L. pumilum, L. regale, L speciosum, L. sulhurgale – hybridy, L. davidii var. willmottiae a v poslední době „Mid-Century hybridy“, „Aeurelian hybridy“ a „Olympic hybridy“.

Jméno rodu se odvozuje z řeckého slova moschos (pižmo) asi proto, že květy některých druhů voní po pižmu.
Modřence jsou drobné cibulové květiny, blízce příbuzní rodu Hyacinthus L. Vyskytuje se asi 50 druhů z nichž převážná většina je domovem v jižní Evropě, v oblasti kolem Středozemního moře, zbytek v Orientu a v jižních částech SSSR. Některé druhy planě rostoucí nalezneme ve volné přírodě i u nás. Několik druhů nebo jejich variet se pěstuje v zahradách již více než tři století.

Cibule jsou žlutobílé, kulovité, dosahují velikosti 2-3 cm v průměru a vytvářejí velké množství dceřiných cibulek. U většiny druhů se objevuje již na podzim růžice přízemních trávovitých listů, které jsou ploché nebo žlábkovité. Stvol je přímý, zakončený hustým hroznovitým květenstvím a jen zřídka má drobné listeny.jednotlivé květy jsou na krátkých stopečkách, bývají většinou převislé a okvětní lístky mají srostlé v jakousi trubičku nebo džbánek s šestizubým okrjem. Na vrcholu hroznovitého květenství bývají květy často jelové. Semeník je trojpouzdrý, krátké tyčinky jsou přirostlé k okvětí, blizna je slabě třílaločná. Barva květů je převážně modrá, a to ve všech možných odstínech. Některé druhy nebo jejich variety mají však květy fialově černé, růžové, žluté a bílé. Kvetou převážně v dubnu a v květnu, ačkoliv nejranější vykvétá již koncem února (M. azurem) a poslední až v červenci a v srpnu (M. aestivale). Plod je křídlavě tříhranná tobolka obsahující černá semena, po vyzrání většinou svraštělá.

Druhy a odrůdy

Muscari aestivale BAK. pochází z Orientu. Je vysoký 15 až 30 cm. listy jsou světle zelené, dlouhé 15-330 cm a široké 4-7 mm. Květní hrozen je je dlouhý a řídký, mívá 30-40 purpurově žlutých květů. Horní květy jsou převislé a tmavší, spodní na krátkých stopečkách jsou odstálé a světlejší. Trubičky jsou dlouhé 5-6 mm a mají velmi jemné zoubky na okraji. Kvete v červnu až v srpnu.

Muscari argaei album hort. je 20-35 cm vysoká květina- má drobné čistě bílé květy. Je poměrně pozdní, kvete v květnu až v červnu. Hodí se také k řezu.

Muscari armeniacum BAK. pochází z Arménie. Mívá 6-8 úzkých listů sestavených v přízemní růžici. Listy jsou zpočátku vzpřímené, později převislé. Dosahují délky až 40 cm, kdežto květní stvol pouze 15-25 cm. Jedna cibule vyhání zpravidla několik květních stvolů, zakončených až 1é cm dlouhými hrozny kobaltově modrých květů. Jednotlivé květy mají okraje okvětí bílé. Horní jalové květy jsou namodralé. Kvete poměrně pozdě, koncem dubna a v květnu. Pro své velké květy se používá hodně také k rychlení v hrnkách nebo ozdobných miskách.
Odrůdy:
´Blue Spike´ je jemně modrý, plnokvětý.
´Catab´ je světle modrý, pozdní.
´Early Giant´má švestkově modré velké květy, je velmi raný.

Muscari aucheri BOISS (syn. Botryanthus aucheri BOISS) pochází z Malé Asie. Je to půvabná rostlinka vysoká jen 5-12 cm. z malé vejčité cibulky vyhání pouze 2-3 rýhované a jazykovitě zašpičatělé listy dlouhé 5-8 cm, a široké 5 mm. Z listové růžive vyrůstají květní stvoly zakončené téměř kulovitým květenstvím a 6 až 10 květů v hroznu. Jednotlivé květy jsou velmi malé, vejčité, na špičce lemované bělavými, trojbokými, poněkud zpět zahnutými zoubky. Květní stopečky jsou dlouhé 2-3 mm. Barva květů je blankytně modrá. Květy vykvétají mnohdy již koncem března, jinak většinou až v dubnu.

Muscari azurem hort. (syn. M. lingulatum BAK. Hyacinthella azurea CHOUARD, Hyacinthus azurea BAK.) (bar. tab. XXII/2) roste planě v Malé Asii. Je vysoký pouze 7-15 cm. má obvykle 2-3 světle zelené listy, dlouhé 6-10 cm, žlábkovité a široké 10-18 mm. Květní stvol je zakončen poměrně bohatým hroznovým květenstvím azurově modrých květů s bělavě modrými zoubky a nahnědlým ústím. Je nejranější ze všech modřenců a jeho velmi pěkné hlavičky rozkvétají někdy již koncem února a v březnu.
Var. album hort. je trochu nižší, čistě bílá a spolu s původním druhem tvoří velmi pěknou barevnou kombinaci.
Var. amphibolis hort. má světle modré květy, je trochu pozdější.

Muscari botryoides MILL. (syn. M. strangwaysii TEN., Hyacinthus botryoides hort.) – modřenec širokolistý (bar. tab. XXII/1) – je rozšířen po celé jižní Evropě a Malé Asii až po Kavkaz, kde roste až do výšky 2000 m. n. m. Zdomácněl i ve střední Evropě, proto ho najdeme i u nás na jižním Slovensku, hlavně na lukách, v zahradách a ve vinicích.
Rostlina je vysoká 10-20 cm. Z bílé vejčité cibule vyrůstají 2-3 široce čárkovité, asi 20 cm dlouhé listy. Květní stvol je zakončen krátkým 15-20květým, vejčitým hroznem, který má na vrcholku několik jalových květů. Jednotlivé kvítky jsou hustě semknuté, baňkovité, vně na modrém základě trochu ojíněné, s bílými, zubatými a poněkud ven ohnutými okraji. Kvete v dubnu a v květnu. Používá se také jako hrnková rostlina k rychlení.
Var. album SW. (syn. Var. candidum VOSS.) (bar. tab. XXII/3 s květy čistě bílými se dá také použít pro pozdní rychlení.
Var. carneum ARNOTT. Má bílé květy s růžovým nádechem. Dnes je u nás poměrně vzácný.
Var. coerulea hort. je vysoký 10 až 1ř cm a má květy tmavě modré.
Var. sordidum VOSS. Má perlově šedé květy.

Muscari comosum MILL. (syn. Hyacinthus comosus L., Leopoldia fimosa PARLAT.) roste na písečných polích jižní Evropy a severní Afriky. Na některých místech zdomácněl i u nás. Je vysoký 30-60 cm. Mívá 3-4 žlábkovité vzpřímené listy, dlouhé 30-40 cm a široké 2-3 cm. květní hrozen je kuželovitý, s ametystově modrými nápadnými květy na delších odstávajících stopkách. Většina květů je jalová. Tento druh působí opravdu originálně. U nás vykvétá v květnu a v červnu. Pěstuje se především v následujících dvou formách:
Var. monstrosum hort. je 30-40 cm vysoký. Cibule mají špinavé slupky. Modrofialový květ tvoří chochol.
Var. plumosum hort. se pěstuje od roku 1612. Rostliny jsou vysoké 25 – 40 cm a mají květní stvol ukončem hroznem hluboce rozčleněných květů, takže celek působí z dálky jako nějaký chochol nebo pštrosí péro. Aby se květní stvol za deště nepřelomil, vysazujeme ho k slabší tyčce. Barva květů je zpočátku purpurově modrá, později světle ametystově modrá. Téměř všechny květy jsou sterilní, obtížně se tedy množí. Velmi dobře se uplatní zejména jako květina k řezu, neboť vydrží dlouho červená.

Muscari heldreichii BOISS. (syn. M. hymenophorum HELDR.) pochází z Řecka. Je vysoký 10-20 cm. Z šedohnědé cibule vyrůstají široce páskovité, tmavě zelené listy se středním žlábkem na konci špičaté, dlouhé 15-25 cm. květní stvol je ukončen hroznovitým květenstvím 8-12 modrých květů s bílým, hodně nazpět zahnutými cípy. Naspodu květenství jsou květy na krátkých stopkách, nahoře jsou téměř přisedlé. Kvete v květnu a v červnu. Plod tvoří velká tobolka.

Muscari latifolium J. KIRK. Pochází z oblasti kolem Bosporu. Je vysoký 20-40 cm a má velké, kulovité, černohnědé cibule. Listy jsou dlouhé až 20 cm a široké 3 cm, vzpřímené. Květní hrozen je řídký, dlouhý a mívá 10-20 zpočátku blankytně modrých a při dokvétání tmavě modrých květů. Kvete v květnu až začátkem června.

Muscari moschatum WILLD. (syn. M. muscarini MED., M. suaveolens FISCH., M. ambrosiacum MOENCH., Hyacinthus muscari L.) pochází z Řecka a Orientu, kde roste na písčité a mírně vápenité půdě. Rostlina je vysoká 20-30 cm. ze žluté, protáhlé cibule vyrůstá 5-6 světle zelených úzkých listů, dlouhých 25-30 cm, s tupým zakončením. Květenství je tvořeno hustým, mnohokvětým hroznem zelenožlutých květů s nádechem do modra. Květy jsou protáhle baňkovité, na špičce hrbolaté, s hvězdicovitými zoubky na okraji a velmi krátkou stopečkou. Velice pěkně voní. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je ostře hranatá tobolka.
Var. flavum BOT. MAG. Má purpurově žluté květy a červené ústí.
Var. major hort. má purpurové květy se žlutým okrajem. Příjemně voní.

Muscari neglectum GUSS. (syn. M. Atlanticum BOISS. et REUT) je domovem ve Francii a Itálii. Odtud se rozšířil po celé jižní Evropě, Malé Asii a severní Africe. Rostlina je vysoká 30-45 cm a má 30-40 zářivě černomodrých květů v hustém hroznu. Okraje okvětních lístků jsou světle modré s bílými cípy. Kvete koncem března a v dubnu.

Muscari paradoxum K. KOCH roste dosud planě v Arménii. Je vysoký 25-40 cm a má velké, široké, modročerné květní trubičky. Kvete v dubnu a v květnu. V zahradách je poměrně vzácný.

Muscari polyanthum BOISS. pochází z Malé Asie, odkud byl dovezen do Evropy v roce 1890. je vysoký 15-25 cm a květy má tmavě modré. Kvete v dubnu a v květnu.
Var. album má krémově bílé květy.

Muscari racemosum MILL. roste v jižní Evropě a v jižní části SSSR až po Kavkaz. Najdeme ho však i u nás v teplejších oblastech, zejména na jižní Moravě. V zahradách se pěstuje již čtyři století. Z vejčité cibule vyrůstá nkolik úzkých, stínových a nazpět ohnutých listů, dlouhých 20-40 cm, které v době květu zasychají. Rostlina je vysoká 15-30 cm. květní stvol je vzpřímený, světle zelený s fialov hnědými tečkami; nese hrozen 25 až 40 květů. Okvětí je soudečkovité, sytě modré, velmi pěkně vonící. Zubatý okraj okvětních lístků je nejdříve bílý, později zmodrá. Husté květní hrozny vykvétají v dubnu a v květnu.

Muscari tubergenianum TH. HOOG. Byl nalezen teprve v roce 1940 v severozápadním Í ránu. Je vysoký 20-30 cm. Každá bílá cibule s velice malými šupinkami mívá několik květních stvolů. Tmavě zelené listy jsou dlouhé 15-20 cm. květenství je velmi husté, dlouhé asi 10 cm, složené z džbánkvitých, zářivě modrých květů, s krátkými, bílými zoubky. Vrchol květenství je světlejší, spodní část tmavší. Vykvétá v polovině dubna.

Požadavky na stanoviště

Modřenes nemá zvláštní požadavky na prostředí. Roste téměř v každé zahradní půdě, pokud je kyprá a má dostatek živin. Nesnáší však přílišné vlhko, přestože v době vegetace potřebuje více vláhy. Hodí se na výslunní, většina druhů však snáší i polostín, popřípadě i vysloveně stinné stanoviště. Je plně mrazuvzdorný.

Pěstování

Většina modřenců vytváří listovou růžici již na podzim, proto je nutno vysazovat cibulky dříve, než jak je to obvyklé u ostatních cibulových květin. Nejvhodnější je druhá polovina září a první polovina října. Můžeme je však sázet i později, a to až do té doby, než přijdou větší mrazy a půda zamrzne. Hloubka sázení se řídí velikostí cibulí. Velké, květuschopné cibule lehčí půdě sázíme 10-15 cm hluboko, drobnější cibulky a všechny cibule v těžší půdě je 6-10 cm hluboko. Na jaře je modřenec vděčný za přihnojení plným hnojivem, popřípadě můžeme použít hnojivou zálivku. Na stanovišti ponecháváme rostliny 2-3 roky. Cibulky sklízíme v červnci až po zežloutnutí nadzemních částí rostlin. Necháme je oschnout a po několika dnech je očistíme od všech nečistot. Vysazujeme-li cibule opět na stejné místo, pohnojíme půdu dobrým kompostem. Místo přesazování můžeme také po ukončení vegetace přikrýt osázené stanoviště dobrým kompostem.

Množení

Modřenec se nejlépe množí postranními cibulkami, kterých vytváří většina druhů dostatečné množství. Oddělujeme je od mateřských cibulí při přesazování, roztřídíme je podle velikosti a ve vhodnou dobu vysázíme. Množitelský záhon musí být hluboce prokypření a prohnojený, neboť cibule zůstanou 2-3 roky na místě. Drobné cibulky sázíme 5-10 cm hluboko a 2-5 cm od sebe. Vzdálenost mezi řádky má být 12-20 cm. Během vegetace udržujeme půdu kyprou a v bezplevelném stavu.
Potřebujeme-li velké množství rostlin, můžeme množit modřenec ze semene. Naprostá většina druhů a variet tvoří dostatečné množství semene. Sebereme je, jakmile začnou tobolky pukat, a ihned vysejeme do výsevních truhlíčků nebo plochých misek. Vyséváme-li semeno až na jaře, rostliny klíčí až příští rok. Použijeme písčitou kompostní zeminu. Semenáčky brzy po vzejití přepícháme. Semeno můžeme také vysévat přímo do volné půdy nebo do studeného pařeniště na podzim, do řádků vzdálených 10 cm, poměrně hustě vedle sebe. Semenáčky kvetou obvykle třetí až čtvrtý rok. Modřence se mezi sebou sami snadno kříží; takto získané rostliny neodpovídají zcela původní odrůdě nebo druhu.

Použití

Modřenec lze použít v sadovnictví téměř všude. Především by neměl chybět v žádné skalce. Dále patří na květinová rabátka mezi jarní cibulové květiny a tako do trvalkového záhonu. Velmi pěkně působí jako podrost ve společné výsadbě „Trubkovitých narcisů“ a „Dlouhokorunných narcisů“, botanických tulipánů, „Darwin hybridů“ apod. jsou vhodné také k olemování cestiček a na obruby dlouhých záhonů. Své místo najdou na slunném svahu a v přírodní části zahrady. Mohou se vysazovat i do trávníků, ovšem za předpokladu, ře jej nebudeme předčasně sekat. Větší množství modřenců je vhodné také přad skupinou okrasných dřevin, protože zůstávají mnoho let na místě, snadno se vyměňují a bohatě kvetou.
Několik druhů, zejména vyšších, se využívá i k řezu a mnohé druhy je možno přirychlovat.

L. wilsonii je velmi pěkná lilie pro skupinovou výsadbu. je jedinečná nejen svou jasnou barvou, ale i tím, že kvete až v srpnu, kdy je jedinou kvetoucí lilií s miskovitým květem. Cibuli sázíme 10 cm hluboko do kypré půdy s rašelinou, neobsahující vápník, na slunce nebo do lehkého polostínu. Pro snadné množení semenem a pro vhodnost ke skupinovým výsadbám a ke křížení (pro získání pozdě kvetoucích hybridů) si obě barevné formy zaslouží větší rozšíření. Je dostatečně mrazuvzdorná.

Narcisy je možno využít také sadovnicky ve volných nepravidelných skupinách ve spojení s ostatními cibulovými květinami nebo trvalkami. V jarním období krásně doplňují výsadby trvalek. Často se sázejí také v parcích nebo v zahradách ve volném trávníku, a to nepravidelně skupinovitě rozseté.

Narcisy mají při sadovnickém použití proti tulipánům tu velkou výhodu, že je není třeba každoročně vyjímat ze země, nýbrž že mohou zůstat i mnoho let bez přesazení na jednom místě, aniž tím utrpí jejich kvetení. Tím vhodnější je jejich použití s trvalkami.

Pravidelné větší nebo menší plochy tulipánů v parcích v jarním období jsou velmi dekorativním květinovým obohacením zelených ploch. Používají se zde odrůdy, které navzájem dobře barevně ladí a působí svou živou barvitostí ve větších výsadbách skutečně velmi krásně. Výsadba musí být hustší než normálně, protože jde o to, aby květy v hustém porostu působily svou jednolitostí. Většinou se používá spon 10 X 10 cm. Po odkvětu pak tulipány odstraníme buď ihned, což však znamená ztráty na cibulích, nebo je ponecháme asi 4 týdny po odkvětu částečně zatáhnout a pak je možno větší část cibulí po běžném dalším ošetření zase použít k výsadbě. Tulipány na záhonech se pak většinou nahrazují předpěstovanými letničkami. Hustá výsadba tulipánů je ovšem dosti nákladná, protože se na jednotku plochy vejde hodně cibulí (asi 100 na 1 m2), dosáhne se však velmi význačných efektů. Tento způsob se proto používá většinou na výstavách, v parcích na nejvýznamnějších místech.

Jiným způsobem použití tulipánů je kombinovaná výsadba s různými dvouletkami, popřípadě letničkami. Z dvouletek se pro tento účel často používají pomněnky, které se kombinují většinou s tulipány doplňkových barev, jako červenou nebo žlutou, popřípadě macešky, které jsou velmi vděčné svou dlouhou dobou květu (barevně opět ladíme barvu macešek s barvou tulipánů). Tulipány v tomto případě vysazujeme mnohem řidčeji, obyčejně na vzdálenost 25 – 30 cm. porost po odkvětu pak odstraníme najednou a nahradíme opět předpěstovanou letničkou. Tento způsob se s oblibou používá v parcích, výsadba není tak nákladná a přitom barevně velmi dobře působí.

Pokud jde o odrůdy,. Jsou pro oba způsoby vhodné hlavně vyšší tulipány, kromě „Papouškových tulipánů“. V monokultuře můžeme také použít odrůdy ze skupin „jednoduché rané tulipány“ a „Plné rané tulipány“. Tyto nízké odrůdy jsou vhodné zvláště na pravidelných parterech před některými budovami.
Dále se tulipány používají na květinových rabatech v kombinaci s trvalkami, a to hlavně v zahradách. Tulipány zde svou barvitostí oživují trvalky, které kvetou většinou později. Tulipány zde vysazujeme do pravidelných skupinek vždy jedné barvy tak, aby barevně ladily se současně kvetoucími trvalkami. Skupinky vysazujeme cibulemi ve sponu kolem 15 cm a zaplňujeme tak místa, kde trvalky později raší, jako například Oenothera missouriensis, Incarvillea, Platycodon, Echinacea, purpurea aj. Skupinky mohou být různě velké, nejméně však po 10 – 20 cibulích. Cibule při tomto způsobu použití tulipánů obyčejně ponecháváme po odkvětu v zemi. Kvetou uspokojiv i v příštím roce a některé odrůdy i v roce dalším. Výsadbu cibulí vyměníme teprve tehdy, když přestávají kvést. Používáme zde opět hlavně odrůdy vyšší, nejlépe ze skupin „Mendlových tulipánů“, „Darwinových tulipánů“, „Triumf tulipánů“ apod.

Použití botanických tulipánů je různé, jako jsou různé jednotlivé druhy. Některé vyšší odrůdy skupin T. kaufmanniana, T. fosteriana, T. eichleri apod. , můžeme použít stejným způsobem jako zahraní tulipány. Svými živými barvami a raným nakvétáním jsou velmi cenným doplněním jejich sortimentu. Nízké druhy a odrůdy nebo druhy a odrůdy zajímavé spíše svým květem než barvité používáme ve skalkách nebo ve volných nízkých skupinách ve spojení s různými polštářovitými trvalkami. Přímo do skalek tulipány většinou nepoužíváme, protože to odporuje přirozenému výskytu tulipánů. V přírodě se totiž tulipán vyskytuje jako rostlina stepní a nikoliv skalní. Velmi pěkně se však různé botanické tulipány vyjímají v rovinných nebo mírně zvlněných partiích, které tvoří popředí skalek. Zde opět dbáme na vhodné barevné ladění s použitými trvalkami. Botanické tulipány vysazujeme většinou spíše v menších skupinkách a podobně, jak bylo uvedeno u použití na rabatech, i zde využíváme kombinace s pozdě rašícími trvalkami.

Botanické tulipány většinou dobře snášejí ponechání více let na místě, aniž tím trpí jejich květuschopnost; jen s některými odrůdami více prošlechtěných druhů je třeba zacházet jako se zahradními tulipány. Ponecháváme-li tedy cibule tulipánů po jejich zatáhnutí v zemi (většinou v hloubce kolem 20 cm), můžeme mezi ně po jejich zatáhnutí nasázet některé mělkokořenící letničky, aniž to tulipánům, které jsou v hloubce mimo sféru kořenů letniček, nějak vážněji vadí. Půda se tak ovšem více vyčerpává, a je proto potřeba počítat s občasným přihnojením. Z letniček, které se mohou pro tento účel použít, uvedeme alespoň některé: je to především Portulaca grandiflora, Alyssum benthamii, Dorotheanthus (mesembryanthemum), Lobelia, Brachycome aj.
Rovněž je možno použít nkteré mělkokořenící plazivé trvalky, jejichž povlakem tulipány snadno prorostou, takže po jejich zatáhnutí nezůstává místo prázdné.
Zvláště se pro tyto účely hodí některé drobnější druhy Sedum (např. S. dasyphyllum, S. lydium, S. acre apod.) Herniaria, Thymus apod.

Tulipány jsou velmi důležitou květinou k řezu. K tomu používáme jen odrůdy s delšími stopkami. Květy řežeme nejlépe ráno, čímž prodloužíme jejich trvanlivost. Řezat se mají zásadně květy čerstvě rozvité nebo jen polorozvité. Plnokvěté odrůdy mají trvanlivější květy než jednoduché.

Květy tulipánů jsou vhodným materiálem pro různé vazby a květinové úpravy. Pro pohřební vazbu jsou nejvhodnější odrůdy plnokvěté, které i když plně rozvíjí, neopadávají tak rychle jako odrůdy jednoduché. Při použití ve vázách nebo v různých úpravách na kenzanech apod. se lépe vyjímají odrůdy jednoduché, zvláště se štíhlými květy (např. odrůdy ze skupiny „Liliokvětých tulipánů“).

Rozmnožovací schopnost tulipánů je různá podle odrůdy, velikosti a způsobu skladování cibule a podle růstových podmínek. Jako sadba se při množení tulipánů používají největší cibule s velikostí obvodu nad 13 cm, cibule středních velikostí (obvod 10 – 13 cm), které zbyly po expedici cibulí do prodeje, a drobné cibulky s velikostí obvodu 3 – 10 cm. vysazovat cibulky pod 3 cm obvodu není rentabilní.

Zastoupení jednotlivých velikostních tříd cibulí je tzv. skladba sadby. Pro výsledek množení je skladba sadby velmi důležitá. Množitel usměrňuje skladbu sadby podle rozmnožovací schopnosti jednotlivých odrůd a podle plánované dodávky.

Význam a zásady uložení sadby jsou uvedeny v kapitole o ošetření a teplotní přípravě cibulí na str.55. Proti chorobám se sadba před výsadbou moří.
Tulipány vyžadují včasnou přípravu půdy, a proto se mohou vysazovat jen po předplodině, která včas uvolňuje pole. Vhodné jsou například rané, animálně hnojené zeleniny, vikvovité pícniny a luskovinoobilní směsky. Nedoporučuje se vysazovat tulipány po raných bramborách, protože je nebezpečí, že se rozšíří některé virové choroby.

V našich obvykle těžších půdách je podmítka předpokladem pro řádné provedení základní orby a pomáhá v boji proti plevelům. Hluboká orba se dělá alespoň týden před výsadbou, aby se půda ještě částečně slehla. Hloubka brázdy má být kolem 30 cm. zoraný pozemek se musí hned povrchově zpracovat, aby půda nepřeschla a povrch nebyl hrudkovitý. Rozmetá se základní dávka draselných a fosforečných hnojiv a vláčením nezapraví do půdy. Při strojové výsadbě je nutno pozemek 1-2krát prokypřit kultivátorem a nakonec ještě převláčet.

Tulipány mají speciální požadavky na výživu a hnojení. Jsou náročné hlavně na dusík a na draslík. Dusík je důležitý pro růst nadzemních částí rostlin a dceřiných cibulek, draslík hlavně pro přírůstek cibulek. Nejmenší vliv na růst dceřiných cibulek má fosfor. Zvýšené dávky dusíku a draslíku zpožďují kvetení rostlin, kdežto vyšší dávky fosforu kvetení urychlují. Hnojení fosforečnými a draselnými hnojivy zvyšuje odolnost rostlin proti botrytidě. Vyšší dávky dusíku ji naopak snižují, zejména při použití zvolna působících hnojiv. Dusík potřebují tulipány hlavně v období raného růstu při rozvíjení listů a prodlužování stonků. Dusíkatými hnojivy se proto hnojí hlavně na jaře. Polovina dávky se rozmetá hned po zmrznutí půdy, druhá poloviny se dá na list před úplným rozvinutím listů. Ledek se musí rozhazovat za sucha, aby se listy nepopálily. Při průměrně hustém porostu odebírají tulipány 140 kg N, 36,5 kg P2O5, 140 kg K2O a 150 kg CaO na 1ha. V našich podmínkách se doporučuje hnojit v čistých živinách na 1 ha 130 kg N, 160 kg P2O5 a 260 kg K2O. Z fosforečných hnojiv se nejvíce používá Thomasova moučka, z draselných hnojiv hnojiva se síranovou vazbou a z dusíkatých hnojiv se osvědčil ledek lovosický, který má dusík ve formě dusičnanu a amonia.

V našich podmínkách se tulipány vysazují od konce září do poloviny října. Půda má být v době sázení přiměřeně vlhká, protože cibule za sucha špatně zakořeňují. Výsadbu však nelze dlouho odkládat. Koncem listopadu a začátkem prosince již přicházejí mrazy a do té doby musí cibule řádně zakořenit. Z pozdních výsadeb bývá přírůstek cibulí menší. Trvá-li sucho déle, je nutná závlaha pozemku.

Důležitá je správná hloubka výsadby. Měří se od špičky cibule k povrchu země. Velké cibule mají být po slehnutí půdy asi 15 cm hluboko, menší cibule přiměřeně mělčeji. Mělko vysazené porosty bávají většinou růstově slabší, méně výnosné a jsou více vystaveny nebezpečí botrytidy. Dostatečně hluboko zasazené cibule lépe zakořeňují a lépe přezimují. Rostliny z hlubších výsadeb trpí na jaře méně suchem, jsou lépe živené, lépe rostou a dávají vetší cibulky s pevnější slupkou. Nedostatkem hlubší výsadby je větší spotřeba rezervních látek u mateřských cibulí pro vzejití rostlin, ztížení sklizně a nebezpečí větších sklizňových ztrát na cibulích. Cibule velikosti nad 10 cm obvodu se vysazují na vzdálenost 10 – 12 cm, cibule velikosti 6 – 10 cm na 4 – 8 cm. drobné cibulky pod 6 cm obvodu se vysévají asi na 2 cm od sebe. Vzrůstnější odrůdy se vysazují řidčeji, méně vzrůstné hustěji.

Nejrozšířenějším způsobem výsadby je u nás ruční sázení ze jednoradličným pluhem. Tato technika velmi dobře odpovídá biologii tulipánů a všeobecně se osvědčila. Cibule se vtisknutím vysazují do nakypřeného boku brázdy, aby stály svisle, špičkou nahoru. Pouze drobné cibulky se volně vysévají do rýžky v boku brázdy, vyhloubené znamenákem nebo ruční motyčkou. Mohou se sázet i do hnízd po 5 – 7 kusech na vzdálenost 10 – 15 cm. hloubka brázdy má být 20 – 23 cm. cibule se sázejí asi do třetiny až poloviny její výšky. Nikdy nesmějí přijít na ztužené dno brázdy. Příští brázdou se cibulky zaorají. Šířka brázdy určuje vzdálenost řádků; nejvhodnější je 30 – 33 cm. porost je pak dobře zapojený a rostliny si vytvářejí příznivé mikroklima.

V poslední době bylo, zejména v Holandsku a v západním Německu, zkonstruováno několik typů sázecích strojů na tulipány od jednořádkových tažených za pluhem, přes několikařádkové poloautomatické i automatické až k samochodným strojům. Dosud se však nepodařilo vyřešit základní problém, aby stroj vysazoval cibule v řádku pravidelné a svisle špičkou nahoru. Cibule vysazované strojově jsou v zemi většinou položené, někdy i obrácené.zejména u větších cibulí se tím sníží výnos cibulek. U nás se začalo se strojovou výsadbou pokusně v roce 1963 ve Šlechtitelské stanici v Úhřeticích a v současné době se pro značnou úsporu lidské práce zavádí i u ostatních množitelů. Používá se třířádkový automatický stroj za traktor. Za 8 pracovních hodin se osází plocha 1 – 1,5 ha. Potřeba ruční práce je asi 25krát menší než při ručním sázení za pluhem. Při strojovém sázení jsou cibule vysázeny v třířádkových pásech oddělených jedním vynechaným řádkem. Vzniklé cesty mezi pásy umožňují mechanizovat i většinu kultivačních prací.

Ošetřováním kultury se udržuje porost nezaplevelený, zdravý a vytvoří se i podmínky pro vývin silných, dobře olistěných rostlin. V našich podmínkách je třeba zvláště zdůraznit řádné hospodaření s půdní vláhou. Po vysazení na podzim se osázená plocha hned vláčí a válí, aby se povrch urovnal a voda se dostala vzlínáním k cibulím. Do zimy se pozemek znovu 1 – 2krát vláčí, aby se zničil vzcházející plevel. Podle potřeby se současně do půdy zapraví část dusíkatých hnojiv nejlépe síran amonný. Výhodnější je použít k práci koňský potah než traktor, který zkypřený povrch příliš mačká.

Na jaře se odplevelí a zkypří půda, pohnojí a provede se ochrana porostů proti chorobám a škůdcům. V hustých ručních výsadbách za pluhem se většina těchto prací dělá ručně, takže se na udržení porostu v dobrém stavu spotřebuje velmi mnoho lidské práce. Při nově zaváděné technologii pěstování použitím pásové strojové výsadby lze většinu úkonů zmechanizovat. Proti plevelům se porost ochraňuje herbicidy (Alipur v dávce 4 kg/ha) a plečkováním, takže jej lze udržet čistý až do sklizně a minimální potřebou ruční práce. Mechanizovaná je i ochrana proti botrytidě a proti savému hmyzu přenášejícímu virová onemocnění. Stříká se 3 – 5krát, za deštivého počasí i častěji.

Hned po vzejití porostu se začíná s negativními výběry nemocných rostlin. Výběry se opakují do doby květu 1 – 2krát týdně, později jednou za 10 – 14 dní. Zpočátku se vylučují hlavně rostliny postižené botrytidou. Před květem a v době květu se odstraňují rostliny virózní a příměs jiných odrůd. Negativní výběry jsou v agrotechnice množení tulipánů velmi důležitým úkonem. Musí se provádět pravidelně a s největší pečlivostí; musí je dělat jen pracovníci, kteří jsou dokonale obeznámeni s příznaky onemocnění rostlin a s vlastnostmi množených odrůd.

Velmi důležité je odhlávkování tulipánů, tj. odlamování květů těsně pod okvětím jen asi s 2 – 3 cm dlouhou částí stonku. Odhlávkováním se zvyšuje přírůstek dceřiných cibulek o 15 – 20%. Je zakázáno vyřezávat u množitelských porostů květy pro prodej s dlouhými stopkami a s 1 – 2 listy. Odhlávkovat se musí co nejdříve po rozkvětu porostu, jakmile byly provedeny negativní výběry nemocných rostlin a příměsí a porost byl přehlédnut uznávací komisí ÚKZÚZ.

Po odhlávkování květů dceřiné cibulky nejvíce rostou, a proto je třeba porostům věnovat stále plnou pozornost. Dále je nutno pokračovat v ochranných postřicích proti botrytidě, v kypření a v odplevelování půdy; podle stavu porostu prospěje někdy ještě slabé přihnojení ledkem. Čím déle se udrží rostliny v plné vegetaci, tím větší je sklizeň cibulek.

Sklizeň tulipánů začíná zpravidla v červnu. Pro určení správného termínu sklizně je rozhodující růstový stav porostu. Obvykle se začíná sklízet, když asi jedna čtvrtina až třetina slupky dceřiných cibulek je zahnědlá.v té době cibulky jedné rostliny jedné rostliny drží ještě pohromadě a dobře se vybírají ze země. Příliš raná i příliš pozdní sklizeň se projevuje nepříznivě. Předčasnou sklizní se snižuje přírůstek cibulí; nezralé cibule vyžadují větší posklizňovou péči a může se narušit jejich biologická hodnota. Při pozdních sklizních se cibulky rozpadají a vznikají velké sklizňové ztráty. Slupka přezrálých cibulí bývá zteřelá a snadno se odírá.

Většina porostů se u nás sklízí ručně. Rostliny se vyorávají jednoradličným pluhem a cibulky se z vyorané brázdy vyhrabují malými motyčkami. Vkládají se do košů nebo do věder a v lískách nebo pytlících se hned odvážejí z pole do skladů. Cibulky nesmějí zůstat delší dobu na přímém slunci, na větru a v silnější vrstvě, neboť je nebezpečí popálení a popraskání cibulek, popřípadě zapaření cibulí.

Sklizeň tulipánů je velmi pracná a náročná na lidskou práci. V zahraničí byly vyvinuty různé typy sklizňových strojů, ale jejich uplatnění má četné nedostatky. U nás se rovněž dělají pokusy s mechanizací sklizně. Úspora ruční práce při strojové sklizni tulipánů je nesporná a ekonomický efekt je značný. Avšak zvláště v těžších půdách vznikají velké ztráty na cibulích, které úsporu na mzdových nákladech převyšují. Za méně příznivých povětrnostních podmínek je použití strojů nemožné. To jsou příčiny, proč se tulipánové cibule sklízejí hlavně ručně.

V souvislých hustých porostech lze použít záhonový způsob výsadby, při kterém se zemina na celé ploše záhonu vyhází do potřebné hloubky, dno se zkypří, urovná, vyznačí se řádky a cibule se vysadí mírným vtisknutím do zkypřené vrstvy. Na osázenou plochu se nakonec opatrně navrství vyházená zemina tak, aby se cibule nepokácely.

Při všech způsobech výsadby je důležité, aby půda pod cibulemi byla přiměřeně zkypřená. Na tvrdém podkladě cibule hůře zakořeňují a tlakem rašících kořenů se částečně vyzvedají.

Po vysázení se půda mírně zpevní, povrch se urovná a výsadba se vydatně zaleje, aby cibule dobře zakořenily. Dostatečně hluboko a včas vysázené cibule nepotřebují ochranu proti mrazům. Osvědčuje se však pokryv 3 – 5 cm silnou vrstvou rašeliny nebo jiného sypkého materiálu proti vysychání a zaplevelování půdy.

Na jaře při vcházení rostlin se záhon řádně vyčistí, může se přihnojit 1 – 2 dkg ledku na 1m2 a povrch půdy se dostatečně hluboko zkypří. Rostliny opožděně vcházející jsou obvykle nemocné, a proto je lépe je ihned odstranit a zničit. Předejde se tak infekci ostatních zdravých rostlin. Vzcházející tulipány není třeba obvykle zalévat. Mají v půdě dostatek zimní vláhy. Teprve v dalším období růstu, tj. při rozvíjení listů a po objevení zeleného květního poupěte, je vhodné rostliny v době sucha zalít. Lépe je zalévat méně často, ale vydatně, aby se voda dostala k hluboko rozloženým kořenům. Podle možnosti, zvláště při větších osázených plochách, je dobře rostliny v době od jejich vzejití až do začátku květu ošetřit 1 – 2 ochrannými postřiky proti botrytidě. Udržování záhonů v bezplevelném a kyprém stavu okopávkou a pletím je samozřejmé.

Pro sadovnickou výzdobu zahrady se tulipány ponechávají kvést pokud možno co nejdéle. Délka doby kvetení záleží na poloze místa, na počasí a odrůdě. Některé druhy drží květy v typickém tvaru až do pozdních fází kvetení, u jiných se okvětní lístky později rozkládají a květy ztrácejí na kráse. Nikdy se okvětní lístky nenechají opadat, ale dokvétající květy se s částí stonku, dlouhou 2 – 3 cm, odlámou.

Pro výzdobu bytů se květy řežou nejlépe před úplným rozkvětem, ještě v uzavřeném poupěti, a to brzy ráno nebo pozdě večer. Odřezávají se s jedním až dvěma listy stonku. Trvanlivost květů se zvýší odříznutím stonku hladkým řezem, občasným seříznutím stonku naspodu, popřípadě přidáním do vody trochu hypermanganu nebo špetky kuchyňské soli.v chladné místnosti vydrží květy déle.

Květy určené pro zálivku se nedávají do vody, ale uloží se napřed suchým způsobem v chladu, nejlépe při 1 – 3°C. v chladu uložené květy snášejí přepravu lépe než květy čerstvě uříznuté. Delší dobu – až 3 týdny – lze květy skladovat v lednicích při teplotě 0°C. takto skladované květy však vydrží ve váze kratší dobu než čerstvé. Před transportem se květy tulipánů balí do vzdušných obalů, vrství se těsně vedle sebe a jednotlivé vrstvy se prokládají jemným papírem. Květy se nevlhčí, nejvýše se jen slab přerosí.

Odkvetlé rostliny tulipánů brzy žloutnou a zasychají a nepůsobí již pěkným dojmem. V současné době, kdy je možno již počítat s pravidelným zásobením trhu cibulemi tulipánů, je většinou nejlépe odkvetlé rostliny i s cibulemi odstranit a nahradit je jinými květinami. Náklady na udržování zahrady se nákupem nových cibulí sice zvýší, ale je záruka, že se získají opět statné a zdravé rostliny. Mohou se vybrat nové odrůdy a v zahradě se mohou nově uspořádat.
Nesprávný je názor, že se mohou odstranit jen nadzemní části rostliny a že tulipány v příštím roce vyrostou z cibulek zbylých v zemi. Cibulky sice vyrostou, rostliny však budou slabé, nejčastěji jen s jedním listem bez květu. Jestliže si chceme vypěstovat vlastní cibule, musíme proto odkvetlé rostliny nechat na záhoně ještě asi 4 týdny po odkvětu do doby žloutnutí a zasychání. Nelze doporučit ani jeden způsob, kdy se odkvetlé rostliny vyzvednou a znovu se vysadí na jiném místě. I při velmi pečlivém přesazení se kořeny tak poškodí, že rostliny rychle zasychají a cibulky se řádně nevyvinou.

Ponecháme-li tulipány na záhoně bez přesazování, jsou vždy v příštím roce celkově slabší, než byly z původně vysázených cibulí, a to zvláště tehdy, kdy byly květy řezány. Postupně vyrůstá pohromadě stále více rostlin, z nichž některé vůbec nekvetou. V dalších letech zeslabování rostlin pokračuje a množství nekvetoucích rostlin přibývá. Není to degenerace, jak se často tvrdí. Rostliny se zeslabují stálým rozdělováním cibulí do menších velikostí a jednostranným vyčerpáváním živin z půdy. U odrůd méně se dělících bývá zeslabování pomalejší. Tulipány lze proto ponechat na jednom místě bez přesazení nejvýše 2 – 3 roky. Jinak postupně samy vymizí, a to hlavně citlivější odrůdy. Pak se stávám že z původně vysázených několika různobarevných odrůd zůstává jedna nejhouževnatější, a pěstitel se chybně domnívá,, že se změnila barva květu, například na žlutou nebo červenou.

Při sklizni cibulí se tulipány vyrývají rýčem nebo rycími vidlemi.. shluk cibulí se hned oddělí od stonku mateřské rostliny a cibule se uloží v teplé a suché místnosti. Po usušení, asi za 2 týdny se cibule očistí, rozdělí a roztřídí podle velikosti. Pro výsadbu jsou vhodné jen cibule, které mají obvod velký alespoň 8 – 10 cm. Dopěstování malých cibulek do květuschopné velikosti trvá několik let a v malém se většinou nevyplácí. Cibule pro novou výsadbu se uloží podobně jako cibule nakoupené.

Tulipa sprengeri BAKER je diploid. V. doba kvetení. Stvol je vysoký 30 cm. Listů je 3 – 6, rozkládají se na úrovni půdy, jsou úzké, mírně složené, špičaté a vzpřímené. Květ je vzpřímený. Okvětní lístky jsou špičaté, vnější užší než vnitřní. Vnitřní barva květu je světle karmínová s hnědým nádechem, vnější na hřbetě světlejší. Terč není. Nitky jsou na bázi rozšířené, dlouhé, šarlatové barvy. Prašníky jsou žluté, pyl žlutý. Kvete nejpozději ze všech tulipánů. Cibule je vejčitá, slupka papírovitá. Nejlépe se množí samovolným vysemeněním. Vyskytuje se v Malé Asii.

Zahradnické rozdělení botanických tulipánů:
Skupina XVI – T. batalini – jeho variety a hybridy,
Skupiny XVII – T. eichleri – jeho variety a hybridy,
Skupina XVIII – T. fosteriana – jeho variety a hybridy,
Skupina XIX – T. greigii – jeho variety a hybridy,
Skupina XX – T. kaufmanniana – jeho variety a hybridy,
Skupina XXI – T. marjolettii – jeho variety a hybridy,
Skupina XXII – T. tubergeniana – jeho variety a hybridy,
Skupina XXIII – ostatní planě rostoucí druhy a jejich variety a hybridy.